Pachy Manily
Když se ukázalo, že jediná časově smysluplná cesta, jak získat pracovní víza do Japonska, bude absolvovat test v Manile, přišlo mi to jak bizarní příležitost se podívat někam, kam bych se jinak nikdy nepodíval. Upřímně jsem do tý doby ani nevěděl, že město jménem Manila existuje a Filipíny bych na slepý mapě nenašel.
Nezjišťoval jsem si předem nic. Anna tasila svoje booking-com-jutsu a vybrala mi hotel. To byl můj jediný záchytný bod. Zbytek měl být dobrodružství.
A to začalo už v letadle, kde se se mnou dala do řeči dáma z Filipín. Oznámila mi (v tomhle pořadí), že se omlouvá, že měla hodně vína a bude povídat, že její manžel chrápe (sic!) tady vedle na trojsedačce a že letí na otočku domu, protože jí zrovna umírá máma.
Když si poslechla moje (ne)plány, jala se mě přesvědčovat o dvou věcech: že Filipínci jsou úžasní, milí a hodní lidé a že za žádnou cenu nesmím jet z letiště busem a musím si vzít “oficiální letištní taxík”. Upřímná starost v jejím kulatém obličeji byla důkazem obojího.
Oknem taxíku jsem si mohl poprvé prohlédnout tohle město. Oči mi těkaly sem a tam, protože tady se na ulici odehrává všechno.
Vaří, spí, jí,
žebrá, belhá, běhá,
líčí, staví, bydlí,
dealuje, šlape, pečuje,
krmí, modlí, tančí,
žije, pěstuje, opravuje,
. . .
Hotel je čistej, příjemnej a vevnitř to smrdí jen na některých patrech! Až pozdějc se ukáže, jak za tohle útočiště budu vděčnej. Kufry z taxíku mi vyndal hotelový sekuriťák s úsměvem a “hello sir, welcome sir!” na rtech. Takoví tady stojí na každém rohu, každý šňořenější podnik si je platí. Jsou vždy nápomocní a extrémně milí - k cizincům.
Má být zrovna období dešťů. Zbylo z něj ale jen vedro a dusno. Po deseti minutách venku se mi na kůži tvoří lepkavá vrstva potu. Lapá na sebe vrstvy prachu a pachů. Ty stejné vrstvy, které jsou zřetelně vidět na všech površích, které nemůže jednou za čas omýt déšť.
Pachy na mě útočí odevšad. V jedné nosní dírce dráždí oblak páry z kádě palmového oleje, ve které se smaží kdeco. V druhé dírce se usazuje mix odpadků a výkalů na hromádce na protější straně ulice, kde se zrovna vyvrátila dlaždice z chodníku. Můj mozek to není moc schopný pobrat. Už druhý den mám v neuronech pevně vypálenou dráhu mezi pachem palmovýho oleje a tý nejhorší špíny. Žaludek si tenhle nově nabitý instinkt bere za svý a rozhoduje se, že nepřijme nic, co smrdí jako palmový olej. Ten je tady naprosto ve všem. Ok, budeme spolu držet hladovku!
V neděli píšu test na Manilské Křesťanské univerzitě. Dvakrát dvě a půl hodiny single-choice otázek. Když zaskóruju aspoň 60 %, Japonský imigrační úřad mi uvěří, že jsem aspoň tak šikovný jako bakalář a dovolí mi pro tonari pracovat v Japonsku.
V učebně vychlazené na 15 stupňů celsia si prvních 5 minut utírám nudle. Pak se rozhlížím a jako správný Čech nestydatě čumím na kolegy. Podle jmen na seznamu, vzhledu a občasné řeči, není moc těžké uhodnout původ. Amík, Amík, Kanaďan, Rus, Slovan, Ital, Slovan… Nejsem jediný, kdo hledá skulinu v japonském imigračním sítu.
Po testu jsem zpátky v hotelu. Odpočívám v pokoji. Chtěl bych si jít zaběhat, ale kamkoli se odsud rozběhnu mě čeká jen smog, špína a strach z dopravy. Mohl bych si taxíkem vyjet za město a vyběhnout na kopec, ale to už bude tma. Mohl bych se vzchopit a podniknout něco, ale nejde to. Stal se ze mě ten nejhorší západní turista. Na všechno nadávám a sotva opustím svůj hotel.
Abych tomuhle titulu dostál, měl bych si dopřát masáž od nějaké místní masérky. Čím větší dýško bych jí uštědřil, tím víc “happy ending” by mi za to oplatila. Nemusel bych ani googlit. Tyhle masérky (a maséři v přestrojení) si mě hledají sami.
Včera jsem jedné musel 5 minut vysvětlovat, že nemám zájem™️. Podbízela masáž, pak blowjob, pak deep blowjob za 2000 pesos, pak za 1500 a za tisíc. Argument partnerkou neobstál, prý saje líp. Jediné co obstálo byl sekuriťák obchoďáku a jeho “everytin’ a’right sir?”. Nevysloužil si masáž ale salvu slov, které jsem spolehlivě určil jako nadávky, ikdyž jsem jim nerozuměl ani slabiku.
Mimo hotel jsem se dokázal uvolnit na jednom dalším místě. V centru města leží Intramuros (doslova Vnitrozdí). Opevněná čtvrť, co tu zbyla po vládě Španělských a později Amerických kolonizátorů. V jejím nejzašším konci polehávají lidé a klid v zahradě. Od hluku města ji dělí mohutné hradby a golfové hřiště, které obepíná celé Intramuros. Dají se tu poslouchat papoušci dohadující se v korunách fíkusů. Vstup do zahrady je podmíněn padesáti pesos.
Jestli si někde jde prožít pocit viny za naši - Evropskou - kolonizační historii, tak tady. Nechci po sobě číst, co jsem tady napsal, protože vim, že to stejně jako o Manile povídá o mě. O tom, jak moje zhýčkané já neuneslo nápor živelné, špinavé a ryzí lidskosti. Přeju nám všem, abychom na svět nekoukali tak jako já na Manilu. Možná budu mít někdy druhý pokus. Nebo snad radši ani ne.