Varšava

Využívám výhod naší nadnárodní korporace a píšu Aze z polskýho GoOutu, že je navštívím, že potřebuju dvě místa na spaní v kanclu a že by se nám hodily dva volňásky na koncert Dakha Brakha. Aga je žena činu a všechno je okamžitě ready.

K přesunu sebe sama do Varšavy volim noční lůžkovej vlak. Jednoznačně nejlevnější a nejpohodlnější řešení. V 10 večer nastupuju na hlaváku v Praze. V 8 ráno mě budí průvodčí, podává mi snídani a kafe do postele a v 9 ráno stojim v centru Varšavy. Těch 11 hodin cesty jako by neexistovalo, když je člověk prospí.

Varšava je překvapivě ošklivý město. Krom malinkýho historickýho centra je to vlastně jedno velký panelákový sídliště. To historický centrum je navíc falešný. Postavili ho až po válce jako repliku toho, co tam stálo před tim, než přiletěli Němci se svejma bombama.

Od Agy a Krzysieka dostávám tip na koncert v klubu Pogłos, kterej zároveň splňuje můj požadavek na nějaký punkový levičácký místo, kde si dáme pivo. Tak tam s Annou jedeme na kolech, protože to je uprostřed nějaký průmyslový zóny daleko od čehokoli dalšího. Poláci nemaj tušení, jak nacenit piva. Vstupný na koncert je 8 zlotých a jeden lahváč stojí 9. Dostáváme nálož tří koncertů. Kapely Tentent a hlavně Miam nám dávaj ochutnat Varšavskýho hardcoru. Třetí kapelu už si nepamatuju, neb hrála v moc velký alkoholový mlze. Pivo sice stojí víc než vstupenka, za to ale nakládá víc než víno.

Druhý den je podivnou směsí kocoviny, města a lesa. Objevujeme fejkový historický centrum. S Annou tvoříme guerilla umčo. V zapadlý uličce objevujeme vetřelecky vypadající kabely. Rozžvýkávám žvejku a lepim s ní na stěnu vedle kabelů Anninu vizitku. Umčo je na světě.

Na mapě si všímáme parku narodoweho, kterej svojí hranicí zasahuje prakticky přímo do města. Jedeme MHD busem do perifierie Laski a noříme se do národního parku. Obrovský naprosto plochý území pokrytý borovicovym lesem. Cestama lemovaný břízama a to celý proložený malejma jalovečkama. Všechno to stojí na všudypřítomnym písku. Zase jednou druh lesa, kterej jsem ještě neviděl.

Narážíme na věž obserwatornu. Vysoká kovová věž s plotem, kam je wstep wzbroniony, ale dveře jsou dokořán. Po žebříku stoupáme nad koruny borovic. Kam naše oko dohlídne je jen tenhle plochej les. Ten park je velkej. Západ slunce žijeme na pískový pláni, pod kterou je starej a opuštěnej bunkr atomowy.

Večer míříme na koncert Dakha Brakha do asi největšího klubu ve Varšavě. Ten je (jak jinak) ve sklepě paneláku. Balíme si před vchodem ještě brko a Aga stresuje, že nás nesmí nikdo vidět a že musíme jít támhle někam za roh. Prej tady jsou schopný za hulení zabásnout na místě. Pálíme brko v boční uličce u popelnic a přijdu si jak kriminálník. Je čas jít dovnitř. Dakha Brakha je láska. Hrajou hiphop, skačko, klasiku, co nás napadne. Všechno ve stylu starejch ukrajinskejch lidovejch písní. V kotli se davově kroutíme jak žížaly. Slovanství tady stříká všude kolem a když na konci koncertu z pódia vyhlásej Putina, panelák nad náma skoro spadne.

Dotahujeme se slaďoučkym medovym Krupnikem v baru PlanB - nechvalně známý místo mezi klukama z českýho GoOutu. Pokračujeme nocovat do kanclu. Jdeme pešky. Dáváme si oba sluchátka, pouštíme synchronizovaně Dakha Brakha a běžíme. Skáčeme přes plůtky a zídky, kličkujeme mezi lidma a nahlas se smějeme. Prostě – láska. Láska, kterou vzápětí střídá prázdnota, jak Anna odléta do Skotska a já drncám vlakem do Prahy.