Vlakem Švédskem Ledem

Pan vrchní Peterka

Anna se ujišťuje, že mám sbaleno vše důležité. Dává tím jistotu i mě. Ibalgin, hrací karty, garmin inreach, ještě jedny ponožky. Zavírá za mnou dveře a pak už šlapu do pedálů rekola. Na Hlavák to takhle mám sotva dvanáct minut.

Už jsem dost starej na to, abych vyrážel víc než včas a tak mám na Letný čas se zastavit a chvíli zírat, jak nízké slunce zvýrazňuje chomáče kouře, jak stoupají a rozpouští se nad střechami Prahy. V tyhle zimní rána se tohle město stává Prahou Stokomínkatou.

Na Latenskym jezírku je hladký černý led a tak vlastně nevím, proč se táhnu bruslit do Švédska. Hm. A proč ne?

Šesté nástupiště je plné lidí. Vlak přijíždí a ti lidi dychtivě míří k vagónům, kde mají rezervace. V tom šrumci batohů, lidí a kufrů je nás jen šest, těch co neomylně míří ke dveřím vozu restauračního. Uvnitř nás hlasitě vítá pan vrchní Peterka. To ještě nevím, že je to on. Ten o kom jsem si četl v Návodu na Použití Železnice od Rudiše. Ale jak minuty plynou, jsem si čím dál jistější.

Vlak se dává do pohybu. Míjíme Žižkov. Objednávám si kafe. Chtěl bych nějaké větší.

“Ale jistě. Pán by tedy chtěl americkou ranní polévku!”

Přímočarost, vstřícnost a upovídanost pana Peterky ve třech jazycích se mísí s teplem a pohodím, co vyzařují kulaté lampičky a červené sedačky. Mráz a sníh je za oknem a ubíhá někam pryč. Sem dovnitř vpuštěn není.

Tahle kombinace by obměkčila kohokoli. A taky že jo! Pár Kanaďanů z Toronta se nechává ukecat do šampaňského k snídani. Pán s dvěma syny se dává do řeči s párem Dánských důchodců u protějšího stolu. Slečna kouká z okna a nezakrytě se směje každému vtípku pana Peterky. Smějeme se spolu.

Nedá mi to a musím se zeptat.

“Nejste vy náhodou pan Peterka?”
”Jsem. Těší mě. Pavel” říká rozhodně s rukou nataženou.

“Honza. Těší mě” tisknu mu ruku.

A už jsme kamarádi. Pan Peterka musí mít mnoho takových kamarádů. To má za to, že ke každému přistoupí s respektem a taky že se nebojí. Nebojí se trapnosti a nepochopení. Setkává se s nima často. Hodně jeho hostů je nejdřív zaskočeno, možná dokonce trochu pobouřeno, že jde na ně tak zhurta, ze se hned ptá odkud jsou a kam jedou, že jim dá ruku na rameno, aby je upozornil, že jim nese horký čaj. Jejich pozdvižená obočí, trapné zalknutí nebo kroucení hlavou ale pana Peterku nezastaví. Skrz takové momenty se protlačí bez přimhouření oka. Nevím, co ho pohání. Téměř všichni jeho hosti ale nakonec povolí, pochopí a odcházejí s úsměvem na tváři.

Přestup Berlín

Tři hodiny co strávím v Berlíně se tady zase cítím jako doma. Je to jako přijet do rodného města. Tváře jsou všechny nějak povědomé. Panuje tady ten správný poměr řádu a neřádu. Tady mám pocit, že bych mohl být kýmkoli a nikoho by to nezajímalo. Je to osvobozující.

Při procházce z Haubtbanhofu na nádraží Gesundbrunnen mi volá Kuba. Celý hýří, že byl zrovna fotit OBRa - orientační závod v bruslení na Orlíku pod Zvíkovem. Že se mu tam jeden závodník propad ledem před očima a že to bude dobrej materiál. Vrací se mi myšlenka na smysluplnost této dlouhé cesty, když se tady za barákem válí takové perly, ale Kuba mě s jistotou komanduje, ať to tam na Severu řádně prozkoumám a příští rok jedeme spolu. Nechť to je tedy meta-cíl (meta-meta?) tohoto výletu!

Plné nástupiště se přelévá do vagónů vlaku Švédských Drah SJ 346. Je plný postýlek a lehátek. Každý nachází to své. Sdílím kupé se dvěma mladíky. Já si píšu, jeden si čte a třetí programuje. Bohužel tady nemáme trojjazyčného Peterku, který by nám prolomil ledy. Budeme si muset vystačit s mlčením.

Vítej ve Stockholmu! Nashle.

Pořádně jsem zabral až nad ránem. Špunty do uší pomohly, ale chrápot chlapce nade mnou připomínající vzdychající dveře ze stopařova průvodce si našel cestu skrz.

Zase jsem byl ale vzhůru, když jsme v hluboké noci přejížděli z Dánska do Švédska po Øresundském mostě. Měsíc pevně ukotvený na nebi a jeho odraz klouže po zvlněné hladině moře hluboko pod náma. Tenhle most je impozantní, i když z něj nevidím nic než míhající se nosníky. Koleje, po kterých jsme na něj přijeli, se nejdřív musely podplížit pod dráhou letadel mířících na Kodaňské letiště. Ta je tak nízko, že nezbylo než koleje položit až na dno moře do tunelu a pak je na most převést na umělém ostrově.

Náš vlak nabral zpoždění a pravidla železnice s náma nemají slitování. Zpožděný vlak nikdy nemá přednost. Musíme čekat a pouštět vlaky, co jedou včas. Zpoždění se prohlubuje. Je prostě asi lepší nechat potopit jeden vlak, než riskovat kaskádu zpoždění.

Představuju si, že bistro vůz, co nám potichu připojili v noci, je odškodné. Nabízí kávu zdarma. V kombinaci se snídaní, postelí, výhledem na jezera a lesy v bílem závoji, sluncem ve tváři a skvělou knihou, jsem vlastně za zpoždění rád. Celé dopoledne si užívám pomalu, jako už dlouho ne.

Moji souputníci, co přiletěli letadlem už obrušují první ledy. Já se rozhoduji ještě okouknout Stockholm víc než jen z vlaku. Osahám si ho nohama. Pěšky.

Vlastně nevim, co mě táhne se jít podívat na místní metro. Prý je pěkný a fakt že jo. Ani nikam nejedu, jen si prohlížím stanici a lidi. Musím vypadat ztraceně. Oslovuje mě náhodný kolemjdoucí perfektní angličtinou: “Have you ever been here?”, “Actually no! This is my first time.”, “Oh great! Welcome! Enjoy your stay!” a kráčí si to pryč. Nevim, jestli mi to mělo pomoct, ale rozhodně mi to zlepšilo den.

Cheeseburger v mekáči tady stojí dvacet korun, jako za mého Českého mládí. Chodí se tady nikoli na zelenou, ale kdykoli nejedou auta, nebo aspoň, když nejedou moc rychle. Chladný vzduch voní řekou a mořem, ale je suchý. Lidí nosí pořádné zimní boty, žádné barefooty. Na eskalátorech se stojí pravo. Děkuji se řekne tak. Prosím taky tak.

Stíhám sotva projít staré město napříč, než se musím vydat dál. Teda vlastně zpět. Družina už mě očekává v Norrköpingu - po stejné trati asi hodinu nazpět.

Shledání

S Ondrou a Jirkou si tiskneme ruce v nádražní hale. Norrköping má nádraží bez podchodů. První nástupiště přímo na ulici. Druhý a třetí jen pár kroků. Všechno v rovině, jako většina týhle země.

Dva bráchové. Prakticky se neznáme. Spojily nás brusle v digitálním světě a pak jsme se jednou oťukli na Džbánu na ledě. Myslel jsem si, že tenhle výlet zorganizuju já pro svoje kamarády, jenže nikdo z mých kamarádů zatím neobjevil, že bruslení je tak opojný, aby to člověku stálo za takhle dlouhou pouť. Zbyl jsem sám se svým nápadem. Ondra s Jirkou tenhle nápad ale už pět let žijou každou zimu a vřele mi nabídli, ať jedu s nima. A tak si tady teď tisknem ruce a kráčíme k autu, pozdravit zbylé dva účastníky zájezdu. Líba a Míra Fantovi. Ještě ostřílenější páreček. Jezdí takhle, už ani neví, kolik let. Normálně by tady byla i jejich dcera v mém věku, ale ta je někde na studiích.

Auto z půjčovny je naložené po okraj. Tlumiče skoro na zemi. Vmáčknut mezi Líbu a Míru sleduju černý asfalt, ubíhat černou tmou černým lesem. Zamířeno máme do jedné z červených chatiček, co jsou tady uplně, ale uplně všude. Nákup jídla vezeme v klínech. Jinam už vměstnat nejde.

Chata splňuje všechny moje přání o hygge útulnosti. Je to jako u babičky. Velká knihovna, chlupatý gauče, tapety, parkety, porcelánové kachny na okně.

Konečně led

Lososa si vymačkávám na knackebrot přímo z tuby jak zubní pastu. Relaxoval jsem pro to svoje vegetariánství. Je to stejnej losos, jako kdekoli jinde, ale tohle místo ho dělá o něco lepším.

Den bruslení otevíráme na moři. Premiéra pro všechny z nás. Jirka je z toho tak nadšen, že skáče z kry na kru až si splete kru se škraloupem a náhle je z něj kachna ve slaném nálevu. Když je o tom řeč. Zkoušeli jsme to, ale led slaný nebyl.

Na většině plochy je led přitom zbytečně tlustý. Může mít klidně dvacet centimetrů. Perfektně hladký a černý. Čistotu prožitku kazí jen fleky sněhu a čpavkový puch linoucí se z papírny na konci zálivu.

Přes celý den pak objíždíme další čtyři jezera. Tisnaren, Djulösjön, Förssjösjön, Hallbosjön. Někde nás vede sníh, někde jen vlastní nos. Prohlížíme si led a jeho pukliny, spáry, bubliny, strukturu a orientaci krystalů, jak ji ve slunci odhalují polarizační brýle. Přesně to odpovídá dlaždicím, které se na ledě objeví, až začne obleva. Některé bubliny tvoří klikaté cestičky, asi jak nějaký korýš cestoval po dně a trávil.

Se západem slunce jsme naplněni. Nebe se rozehrává všema barvama a všechno na zemi je oranžový. Teplota rychle klesá a led začíná hřmít a kvílet, jak se probouzí, aby mohl v noci růst.

Zbytečně tlustý led

Odjezd je stanoven na 8:00. Líba nařizuje budík na 6:30, protože ví, že Míra je vždycky pozdě. Ondra brousí brusle, protože ví, že ledy budou hladké a tvrdé. A má recht. Zjišťuju hned při prvních odrazech. Levačka mi ustřeluje při sebemenším záběru.

Jsme na jezeře Ingaren. Pokud vím, žádný model z IKEA se po něm zatím nejmenuje. Příhodná by byla nějaká řada z betonu, jako je led na jeho hladině. Má tady dobrejch pětadvacet čísel v celý ploše. Průraznou tyč ani snad nemá cenu brát s sebou.

Vydáme se po směru hodinových ručiček. Břehy lemují orobince, traviny, břízy, sem tam skála a borovice, nespočet chatiček a jejich saun. Jsme tady sami až na občasného rybáře, co sedí u svojí dirky v ledu. Napadá mě, že ho zajedu pozdravit, ale pak mi dojde, že člověk, co jde kilometr pěšky doprostřed zamrzlého jezera lovit ryby, asi nestojí o pozdravy. V týhle zemi se na smalltalky rozhodně nehraje.

Svačíme na ostrově. Slunce tak akorát kompenzuje chladný vzduch a je nám dobře. Dalo by se tady jezdit do aleluja, ale 85 kilometrů nám musí stačit. Už na nás čeká další jezero - Virlången.

Uprostřed Virlångenu leží velký a nízký ostrov přepůlený kanálem vody. Takže jsou to vlastně ostrovy dva. Ten kanál mezi nima je křivolaký, se spoustou zátok. Na ledě i okolo leží asi centimetr sněhu. Všude je bílo. Stromy rostou z vody. Vůbec není poznat, kde je jezero a kde už ostrov. Plachtíme lesem, kličkujeme, přešlapujeme. Led je zvlněný, ale hladký. Je to sen? Nemělo by být možné takhle hladce klouzat lesem. Lesem se chodí pěšky, ne?

Kachna trojhlavá

Dnes opět moře. Všichni společně překonáváme praskliny a lemujeme vysoké skály tyčící se skrz led. Vstřebáváme slunce, co se nám opírá do zad.

Na samotném konci zátoky pokračujeme ještě pár kilometrů umělým kanálem. Ovšem na ledu leží sníh a brzdí. Vědomí černého ledu v otevřenější zátoce nás volá zpět. Ikdyž bruslení s výhledem z kanálu nad úrovní okolní krajiny má taky něco do sebe.

Trháme partu ve dví. Mladší chrti se vydávají zpět a pokusí se dojet co nejdál na moře. Je tam zajímavá sestava ostrovů. Krájíme kilometry. Dvakrát přecházíme po souši. Ptáme se protijedoucích bruslařů, jestli nás čekají nějaké chytáky. “Yeah, plenty! But you’ll figure it out.”

S ostrovy na dohled přichází zlom. Nevědomky jedeme všichni tři vedle sebe. Neviditelná hranice mezi zbytečně tlustým a příliš tenkým ledem se nám mihne pod nohama. Ani se nestihneme leknout a jsme tam. Trojitá kachna.

Jak se tam plácáme a lámeme si cestu zpět na pevný led, Ondra zamyšleně poznamenává “Ale jo. Je to slaný.” Bodce se ukazují býti dobrou investicí. Chvíli si ještě nevěřícně prohlížíme tu trojitou díru, co po nás zbyla, a pak odkapávající spěcháme na břeh.

Můj vodotěsný iphone se zalyká a hyne. Díky. Měníme peří za suché. Ondra přešlapuje v písku bos a stěžuje si, že je mu zima tak dlouho, až rozdělá oheň. Kluci si opékají klobásy. Vložky do bot vypouštějí páru.

Nasyceni a vyždímáni vracíme se na led a pokračujeme k ostrovům. Tohle by stálo i za deset kachen. Kroužíme sem i tam a zpátky. Fantovi mezitím doráží autem a tak si to sem i tam a zpátky dáváme ještě jednou s nima.

Lehkomyslnost proti proboření

Všechno přikryla deka mlhy. Vypadla z ní trocha vody, vpila se do krajiny a okamžitě zmrzla. Štěrk na příjezdovce se spekl do jedné kluzké hmoty. Větve stromů se lesknou, jak jsou obalené v ledu. Auto je neovladatelné.

Led na jezeře Glan je mokrý. Sníh roztál a nechal po sobě louže a spoustu příležitostí se v nich vyválet. Hojně je využíváme. Někteří jsou durch, ani nemusí pod led.

Kloužeme tiše a plynule. Občas si prohlížím sám sebe pod sebou ve vodním zrcadle. Místo očí škvíry. Usoplený nos trčí z pod kapuce. Pocit zimy je na mém odrazu zřetelně vidět.

Asi nejsem sám, protože se rychle shodujeme, že je čas zapálit ohýnek. Na klacku se opekájí rukavice i chleby. Při odchodu likvidujeme oheň obložením z nalámaných ker.

Obkružujeme zbytek jezera. U výtoku led nepříjemně slábne a jak je měkký teplem, nejde klackem rozeznít a odhadnout tloušťku. V jednom místě tam hupnu do takovýho oka, co není vidět. Vyhrabu se ven i bez bodáků, jen pomocí svojí hole. Už toho mám fakt dost. Naštěstí, Jirka je lehkomyslný (v tom nejlepším smyslu toho slova) a bezstarostný za každých okolností a neohroženě proráží cestu domů.

Bruslení na vodě

Ráno před chatičkou můj nos pohladí teplý vlhký vzduch. Jet-stream se hnul a pustil sem tropický vzduch. Ledy tají v Česku i tady. Narozdíl od Čech ale místní ledy mají ke čtvrt metru a tak máme víc než dost času si je ještě užít.

Jezero Svängbågen je velká štíhlá podkova vstrčená mezi lesíkaté boule a balvany. Všechen sníh zcela roztál. Zbyla jen vrstva vody, místy po kotníky hluboká.

Když se v ledu najde díra, třeba po rybáři, povrchová voda do ní ve víru odtéká. Led taje odshora a jako voda se přesouvá sám pod sebe.

Z ostrova na nás dohlíží pár orlů mořských a když už se na naše cachtání nemůžou dívat vážně roztáhnou majestátní křídla a mizí za obzorem. Ani bobr z nás není nadšen. Místo pozdravu zmizí pod ledem hned jak mě zmerčí. Zdá se, že to je v týhle zemi společenský standard.

Družíme se aspoň v rámci naší družiny. Oheň rozděláváme na ostrově. Kdyby se vymknul z rukou, neshoří celé Švédsko.

Stejně tak si užíváme ještě jezero Fläten. Poctivě vykrajujeme každou zátoku. Držíme tempo, abychom pumpovali krev do promočených nohou.

Pět dní bruslil. Šestý den odpočíval.

V neděli prší. Hlásí se moje pohodlnost. Nabídku dalšího dvojitě mokrého bruslení odmítám. Tiskneme si ruce opět na nádraží v Norrköpingu.

Ovšem tohle nádraží nemá jednu věc, co by nádraží mít mělo: prodejnu jízdenek. Ani blbej automat tady není. Dobíhám vlak s vědomím, že si lístek koupím u průvodčího.

Průvodčímu je ovšem chybějící jízdenkou nepříjemně zaskočen. To není správné nastoupit bez jízdenky. No jo, ale na nádraží není, kde si ji koupit. No, jenže to není problém průvodčího. No dobře, tak můžu si teda jízdenku koupit teď? No tak teda můžete.

Trapný ticho. Já koukám na průvodčího a čekám, že vytáhne terminál nebo šrajtofli. Průvodčí kouká na mě a čeká, že vytáhnu telefon s aplikací. Pat.

No tak můžu platit kartou? No počkat, vy nemáte telefon? No to teda nemám, utopil jsem ho v moři. No… No tak protentokrát přimhouříme oko. Ale takhle by to nešlo. Pro takovýhle tady máme pokuty tisíce korun. No tak to teda opravdu moc děkuju, ale pořád mi není jasné, co jsem měl udělat jinak. Krčení rameny. Kdo nemá aplikaci nejede.

Zbytek výletu je zrcadlový obraz cesty sem. Příjemné a dlouhé cestování. Dočetl jsem román, napsal tenhle zápisek a řádně si zalelkoval.

// Mnoho fotek výše pořídil Ondra nebo Jirka. Fotky a videa z dronu jsou od Ondry.