18. 04. 2018 všechny zápisky

Za Annou do Highlands

Annu jsme potkal poprvý, když jsme s Matoušem lezli do jednoho z vršovických kanálů. Pak jsem ji potkal podruhý o tři roky pozdějc u nás v dílně. Řekla: „Studuju v Edinburghu, stav se.“ Neváhal jsem.

Rekola fungujou výborně. Sbalen na cestu vyrážim ze Strašnic do Karlína pro kalhoty od Séger. Pak do Dejvic do školy.

Kampus Dejvice – všude samý chytrý lidi (zdánlivě), sluníčko, jaro, pohoda a taky z ničeho nic Šimon. Nedá se nic dělat, přednášku z algebry a logiky topíme v pivě před NTK. Na letiště pokračuju nacamrán.

Landing v EDN. Klesání do tmy bylo strašidelný, ale teď už je jenom hnusně. Chce se mi říct anglicky hnusně, ale to bych si asi projektoval vlastní představy do reality. Cíl #1 je sehnat vodu. Překvapen v Costa Coffee na letišti dostavám tap water for free. Vysvobozen z žíznivé kocoviny sedám do horního patra double-deckeru linky 100 Airport Express směr centrum.

Z výšky autobusu musím konstatovat, že Skoti rozhodně neuznávaj žaluzie. Všem koukám rovnou do talířů. Tady soukromí neexistovalo dávno před Facebookem.

Centrum. Kupuju testovacího cheese za 0.99 GBP – levnější než v Česku a chutná stejně. Potuluju se směr Brunswick Street. Zvonek, kamenný schodiště, vůně jako na půdě a šlapání do posledního patra.

Ahoj Anno.
Anna vytahuje obrovské mapy hor. Leháme si do nich a plánujeme. Neznalý všeho jsem odevzdán jejím návrhům. Kolem 11. večerní vyrážíme do baru Royal Oak. Berem to přes Calton Hill, kde mají památník v podobě fejkovýho Pantheonu. Skoti…

Royal Oak. Hraje se na kytary, zpívá se, hlava na hlavě, spousty piv, dřevo, nažloutlý světlo, whisky, barmanka od rány. Miluju to. Pak se postaví jeden z dědečků a začne zpívat. Celý bar ztichne a poslouchá lidovou píseň. Stařec dozpívá, bar zatleská a vřava pokračuje. Připojuje se k nám Joan – Španěl. Teda pardon, Katalánec. I když teda na mojí otázku, proč vlastně chce Catalania independence, nemá žádnou uspokojivou odpověď.

Ráno dostávám od Anny čaj, její kolo Lady 26 a den času. Jedu bloudit městem. Seaside, malý domy, opuštěný majáky a všechny auta v protisměru. Vlastně ne zas tak pěkný město.

Naštěstí pak ale beru roha z města podél břehu do Cramondu. Hospůdka s velikou pípou, krbem, kobercem a masivníma dřevěnejma stolama. Klimbám u krbu a nedokážu odejít, aniž bych ochutnal všechny ty dobrý piva. Když se lokál při pozdním odpoledni začíná plnit, vyrážím zpět domů.

Tam už čeká Anna s půjčenou károu a tak vyrážíme na nákup do Lidlu. I ve Skotsku Lidl vládne supermarketům.

Před půlnocí jdeme na hlavák naproti Lindě a Marcelovi. Anny kamarádi přijeli z Londýna. Z hlaváku míříme rovnou do Oaku. Zase vřava, zase dobrý pivo. Po zavíračce si jdeme projít centrum. Konečně vidím z Edinburghu i něco pěknýho. Nakonec to město má něco do sebe. A kdybych vylezl na nějaký z kopců okolo, tak se mi to město začne i líbit. Usínáme v řadě vedle sebe v kuchyni.

Kafe, breakfast, sedáme do káry a jedeme na Loch Lomond. Jezero a národní park.

Je hnusně, fouká, mrholí a mraky jsou nízko. To nám nekazí výlet a stoupáme na Ben Arthur. Na vrcholu v hustý mlze unášený rychlým větrem dáváme lehký boulder. První pořádná ochutnávka Skotský krajiny – padá mi čelist.

Linda s Marcelem musí chytit bus zpátky do EDN. Opouští nás a my pokračujeme na Isle of Skye.

Necháváme auto někde na jihu ostrova a vykračujeme do tmy přes takový sedlo vstříc Camasunary bothy. Náladu nám dělá čerstvý vzduch a dvoulitrovka Strongbow za 3 libry. Camasunary je větší pláž a my vlastně nevíme, kde na ní ta bothy je. Snažíme se čelovkou proříznout tmu, ale vidíme prd. Zachraňuje nás Anny perfektní instinkt, který nás dovede přímo k baráku. Podaří se nám ještě rozfoukat doutnající ohniště. Uspává nás šumění příboje.

Ráno vaříme kafe v bialetce a máčíme nohy v Atlantiku. Bolí to, ale po chvíli zaťatejch zubů už to jen příjemně studí. Za námi už na nás čeká Blà Bheinn – 928m Munro.

Začínáme bogem a směřujeme k úpatí. Žádný cesty, natož značení, tady nejsou. Musíme se spolehnout na mapu, buzolu a instinkt. Kousek nad úpatím se napojujeme na hranu – ridge a stoupáme po ní. Postupně se nám otevírají výhledy na všechny strany. Vlajeme ve větru a hledáme si cestu na vrchol. Občas je to trochu boulder.

Dorážíme na nižší ze dvou vrcholů – fake summit. Od toho pravého nás dělí úzký pás sněhu se srázem na obě strany. Cepíny nám dodávaj dostatek jistoty. Máme nahnáno ale víme, že není třeba panikařit.

Stojíme na vrcholu, šťastní. Smích, fotka, toast a hledáme cestu přes kamenné pláně dolů. Je to magický. Hory jsou majestátní. Jsme sami. Široko daleko ani noha. Jdeme prostě tudy, kudy chceme. Žádný signál. Žádná horská služba. Jen svoboda.

V údolí se myjeme v potoce, sedáme zase do našeho pojízdného basecampu a pálíme to do Portree na fish’n’chips a pro alkohol. Jenže v tamním Coopu nám ho nechtěj prodat. Řádí tam skupina nezletilých Čechů na zájezdu, která se chce nutně opít. Prodavači to prokoukli a stopli prodej veškerýho alkoholu. Nejdřív se smutní vracíme do auta. Tam nám ale dochází, že to tak nemůžeme nechat a vyrážíme zpátky. Anna zvládá rozhovor s manažerkou skvěle a tak se spokojeně vracíme se zásobou lektvarů na dnešní večer.

Bereme pobřežní kroutící se silnici. Přes Old Man of Stor a Kilt Rock pokračujeme až na samotný severní cíp Skye. Opět se vydáváme do větru a tmy. Táhneme se někam přes traviny a hledáme „hotel“. Trochu bloudíme, ale hlídají nás spousty svítících párů ovčích očí.

Přicházíme k malebný Lookout bothy. Uvnitř je plno, volná je jen užší palanda nad dvěma ženskejma, co na notebooku sledujou nějakou příšernou soap operu. Nechápem. Proč radši neposlouchaj vítr a moře? Bereme cider a sedáme do závětří před bothy. Vyhlížíme do dálky a odhadujeme tvary obzoru okolních ostrovů podle desítek majáků, který všude kolem tiše hlídají moře.

Ráno při ohnutí pro batoh na zemi heknu tak, že Anna rozhodne dnes další dvě munra vyměnit za rychloturistický roadtripový ježdění po Skye. Máme spoustu skvělý muziky. Úzký prázdný silničky jakoby čekaly jen na nás. Objíždíme Skye křížem krážem.

The Faerie Glen

Lovely. Travnatý mini kopečky s ovečkama a jehňátkama ve vší svý malebnosti. Cuteness overload.

Quiraing

Silniční průsmyk mezi skalníma masivama. Majestátnost krajiny zašlapává naše maličký bytosti do bezvýznamnosti.

Coral Beach

Pláž, kde místo písku najdete drobounký štěrk čistě z rozdrolených mušlí. Sledujeme tuleně, jak se plácaj ve vodě a pak si hrajeme v neuvěřitelně silným větru. Stačí vyskočit, roztáhnout ruce a člověk letí.

Neist Point

Osamocený maják na konci světa. Oceán drtí drsné skály útesu. Stojíme těsně na řvoucím příbojem a užíváme si tu sílu. Nejradši bych si tady dal brko a převaloval si v hlavě nekonečnost moře – prostorovou i časovou. Z rozjímání mě ale vytrhne vlna, která nás oba celý spláchne. Kalhoty od Séger jsou ale dokonalý a do půl minuty jsou absolutně suchý.

Fairy Pools

Skotská krajina v plný síle. Nemám slov. Velké holé pláňě přes které kvílí vítr. Nad nima se do výšky zlověstně drápou rozeklaný skály Black Cuilinu. Nikde nikdo, jen soumrak a hektary prostoru.

Breadford. Tady plánujeme co dál. Smráká se. Nakoupíme piva a vyrazíme směr EDN, cestou se ale vyspíme v nějaký bothy. Jednu na mapě nacházím. Zapínáme hudbu a pálíme asfalt. Hraje Vertigo od Deafheaven – jsem v transu.

Stavíme u Oich Bridge. Ke Glenbuck Bothy je to asi 6 km s převýšením circa 350 m. Chvíli si dodáváme motivaci a pak po 11. vyrážíme. Stoupáme tmou do kopců. Fouká, mrholí a světýlka civilizace mizí někdo hluboko pod náma. Normálně bych se bál, ale tady si nějak připadám v bezpečí. Stačí jít. Zabavuju se odhadováním okolní krajiny, kterou uvidíme až ráno. Podáváme si pivka přes brod. Pozorujeme, jak nás pozorují z lesíků oči jelenů a laní.

Bothy před námi. Dvě patra, dva krby, dva blázni. Jdeme pro dřevo, vaříme instantní jídlo, co jsme tam našli a topíme v krbu. Bohužel komín netáhne, takže si efektivně vykuřujeme celou chaloupku. Dementi.

Konstrukce baráčku pod náporem větru děsivě vrže a praská. Jednou mi úlekem Anna div neskočí do náruče. Mě od vyděšení zachraňuje racionalita. Bereme poslední kuželku do spacáku. Spíme.

Ráno nutný kafe, cookies a v osm se pouštíme z kopce zpět. Nad námi je stále sníh. Sedáme do auta a se sílícím smutkem jedeme skrz stovky kilometrů dech beroucí krajiny. Potřebuju se sem ještě vrátit.

Výsadka na letišti. Úsměv. Objetí. Díky, Anno.

Skotsko Edinburgh hillwalking Highlands