Díra času v Rychlebských horách

Bouchnutí dvěří auta a už stoupáme korytem potoka v tmavém lese. Hluboce oddychujíc, škrábeme se ke Třem studánkám. Nádech, výdech a pouštíme se zase dolů. Po delším sestupu se u cesty zjeví srub zapadlý u potoka v údolí. Terasa má krb, ale jinak je zamčeno. Jsem lehce zklamán. Čekal jsem větší pecku. Pak už jen vidím, jak se mi Anna směje: „Tak pojď, jdeme.“ A vede mě ke skutečnému cíli.

Mezi stromy se vyloupne světýlko stojící na obzoru. Teplo a pocit domova. Malá dřevěná chaloupka. V kamnech praská oheň, hrníčky visí na hřebících, knihovnička plná knížek a časopisů, sud s jídlem všeho druhu. Tři vandráci nám dneska budou dělat společnost.

Pomalu chladneme. Pálíme špeka na lavičce před chaloupkou a hvězdy se mi začínají točit.

Další den trávíme ve spacácích s horkým čajem vždy po ruce. Nakonec se vykopeme dojít aspoň k Nýznerovským vodopádům.

Hecujeme se a dáváme si sprchu pod ledovým proudem vody. Jdu první. Do naha a rychle do studena. Krátký pocit zimy následuje příjemné uvolnění a rozlití tepla po těle.

Anna mě následuje. Vysvléká se do spodního prádla. Je tak pěkná. Mezi jejíma lopatkama se docela ztrácím. Kaštanový vlasy v drdolu odhalující krk jsou v ten moment na mě už příliš. Vylekanej přívalem pěknosti klopím zrak. Snad abych se nepřejedl, snad protože si to nezasloužím.

Večer nám dělá společnost ganja, kafe, slivovice a samota. Trochu v jinym stavu v podkroví na letišti cvičíme jógu a další podivný pohyby. Usínáme za nepravidelnýho rytmu deště bubnujícícho na střechu. Občas nás okýnkem ve štítě osvítí blesk doprovázený hlubokým hromem.

Celý nedělní dopoledne sedíme na skalách hypnotizovaní chomáčema mlhy převalujícíma se kolem nás. Slunce je krájí a šije z nich sukna stromům.

Po obědě děláme to samý nic na lavičce chaloupky. Černá díra času na tomhle srubu nás vypouští až při pozdním odpoledni.

Kráčíme mokrýma Rychlebama. Mlha se míhá kolem nás a z listů okolo pomalou kanou kapky vody z rosy a včerejšího deště. Slatiny na Smrku mi učarují. Nejspíš ta podobnost s Šumavou a k tomu podzimní počasí. To je recept na melancholickýho Honzu.

Občerstvujeme se v Lesním baru. Samoobslužný baráček s velkou zásobou piv, limonád, čajů, klobás a tak podobně. Fajn místo. Fajn hlavně proto, že svojí existencí ukazuje, jaká atmosféra v Rychlebských horách furt panuje. Málo lidí == málo kreténů.

Za pozdního soumraku sedáme si u auta na cestu neschopní to tady opustit. Jako když se na letním táboře zpívá poslední písnička na rozloučenou.

V autě nám to nedá. Vezmeme to ještě přes Jeseníky. Prosmiknem se kolem závory a míříme do srdce Jeseníků. U Ovčárny vypínáme reflektory. Ze tmy a výšky na nás hučí Pradědský vysílač. Kvílí a hrozí ve větru a mracích, který ho co chvíli ukrývají a zase odhalují.

Drápeme se za ním. Fouká a je teplý vlahý vzduch. Na vrcholu Pradědu stojíme v mlíce. Pak náhle mlha ustoupí stranou a nad námi se vztyčí červeně blikající monstrum s jeho kvílícíma meluzínama. UFO.

Sestup zpět na Ovčárnu. Tentokrát přenechávám volant Anně. Užívám si spolujízdu. Řídí dobře a nebojí se.

V ghettokáře ještě dostávám tour de RNK. Pak jen objetí, úsměv, „ahoj“ a citový derilium na dálnici do Prahy. Jsem zabouchnutej až po uši. Je to slastný a trochu to bolí. Ujišťuju se ale, že mě nemá co bolet. To, co mě bolí, je jen hysterickej strach, že ta náklonnost je jednostraná. A ona nejspíš je. Ale co je mi po tom, když s Annou můžu podnikat takovýhle výlety a celý den rozjímat v lese nad skalama. To je totiž to, co mě naplní. Ne dočasný ujištění o opětovaný lásce.

Strachu z neopětovaný lásky druhejch se musim zbavit. Namísto toho bych se měl snažit užívat si s nima společný chvíle.