Koloběh a kolaps v Rumunsku

Logistika

možná skončíme hned na Hlaváku

Scházíme se na Hlaváku, každý s v velkou krabicí na koloběžku. Spořádáme řízky od Michalovy Káji, lahváče od mojí Bety a čekáme na zpožděný autobus.

Hned z kraje naše výprava málem ztroskotá na nepříčetném autobusákovi, který odmítá považovat naše krabice za zavazadla. Zachraňuje nás Kubovo naléhavé “Please!” a 700 do autobusákovy kapsy.

Dobrý, Berlín, Schönefeld, ve vzduchu voní ráno a kerosin. Na letišti našim krabicím překvapivě nevěnují pozornost a tak se rychle boardujem na palubu. Bez okolků zabírám okýnko. Miluju lítání.

Hladké dosednutí na letišti Henri Coanda. Stavíme koloběžky. S Michalem stepujeme připraveni a Kuba pořád řeší, že si do krabice vzal prostě víc věcí, než se mu teď vejde do batohu a na koloběžku. Něco odhazuje do koše, zbytek váže spletí izolepy a gumicuků na koloběžku.

Jedeme

proti větru pod hory
DEN PRVNÍ :: 130.7 km :: strava.com/activities/1181140719

Úterý 12:00. Vykopáváme z letiště. V plánu je dojet do Pitesti, to je asi 140 km cesty a na úpatí hor, které překročíme další den. Ale nepředbíhejme. Nejdřív se po různých dálnicích motáme co nejrychleji pryč od města. Kuba chytá první a jediný defekt. Asi po hodině a půl jsme z nejhoršího venku a můžeme si začít užívat Rumunský venkov. (A to jakože) opravdový Venkov.

Nemůžeme se shodnout, jestli je to rurální nebo rustikální, každopádně převažují statky nad domy, koňské povozy nad traktory a před každými vraty jsou hozené brambory, melouny, cibule, dýně a další plody místních zemědělců na prodej. Nakonec neodoláme a zastavíme u jednoho prodejce melounů, který nabízí i lavičku ve stínu. Porcuje nám velký meloun. Peníze nechce, chce vědět, jestli jsme Němci. Z Čechů má podle všeho taky radost. Anglicky nám ale nic neřekne.

Bojujeme s větrem na silnici první třídy jejíž povrch je ale spíš štěrk. Každé auto i kamion znamená několik zásahů kamínky do obličeje a prach v očích. Protivítr a nekonečné roviny se snažíme porazit střídáním na čele. Kubovi to ale moc nechutná a musí to zalomit na šlofíka v pangejtu u sámošky.

//Poučka do Rumunska #1: Jídlo seženete všude, i v té nejmenší vísce je malý obchod se slušnou zásobou jídla a samozřejmě chlastu. Rumuni totiž očividně jedou Polský picí model: Nemají hospody, ale vysedávají s lahváčem před sámoškou.

Každému komu jsem říkal, že pojedu do Rumunska, mě varoval před medvědy a psy. A menší smečka psů nás jednou za čas opravdu prožene. Pes co štěká, naštěstí nekouše, takže lýtka máme celá.

Na večer se vítr uklidňuje, štěrk střídá hladký asfalt a únavu dobrá nálada. Jako bychom projížděli nekonečnou vesnicí – už 30 km jsou podél silnice neustále baráky, ale nikde žádné centrum. Jak zapadá slunce, před stavení vychází lidé, posedávají na lavičkách a očividně si užívají klid po náročném dni. Všude panuje pohoda. Michal sbírá štěstí, když na silnici najde ležet 200 lei.

Kolem 10. hodiny večerní dojíždíme do Pitesti. Město velikosti Plzně. Místní nám lámanou angličtinou doporučují luxusní restauraci, kde si dáváme večeři o 4 chodech a pár piv. Stojí nás to každého asi 250 korun.

// Poučka do Rumunska #2: V Rumunsku je levno a většinou není problém zaplatit kartou. Občas si možná budete připadat jako Němci v Česku.

Zatímco projíždíme městem směr periferie s vidinou romantického místa na spaní, nás dvakrát řádně proženou divocí psi. Měníme priority a hledáme hlavně něco, kde nás nic nepokouše. Nakonec objevíme postel z betonu – na hrázi obrovské přehrady. Dobrou noc.

Hory

z krajiny psů do krajiny medvědů
DEN DRUHÝ :: 171.2 km :: strava.com/activities/1182678958

Hráz, na které se probudíme, je postavena prakticky na rovině, takže není vklíněná do údolí ale spíná vodu ze třech stran a táhne se kilometry proti “proudu”.

V dálce už vykukují vrcholy hor, které musíme zdolat. Silnice se pomalu začíná kroutit a zvedat. Rutinně kopeme dál, občas dáme svačinu. Míjíme Drákulův zámek a skrz tunely a serpentiny postupně nabíráme metry.

Po zhruba 800 výškových metrech projíždíme krátkým tunelem a ocitáme se na 160 metrů vysoké betonové přehradě zasazené do příkrých kopců. Takový rumunský Hoover dam.

Dalších 30 km vede silnice těsně podél fraktálně se kroutícího břehu. Cestou potkáváme několik pastýřů s jejich stády, které před zimou svádí dolů z hor. Neskutečně mě deptá fakt, že jedeme takovou dálku ale jen podél vody, takže nenastoupáme ani metr.

Konečně opouštíme hladinu nádrže a vydáváme se dál do hor. Kuba se dožaduje velkého jídla a tak stavíme v horské chatě. (Mimochodem noc tam stojí od 29 lei. To je asi 180 korun.)

// Poučka do Rumunska #3: Když dezert, tak papanasi. Jedna porce pro dva lidi akorát.

Přichází poslední úsek stoupání. Zbývá asi 1100 výškových metrů po cestě, která se kroutí mezi pastvinami a skalami. U cesty babičky prodávají klobásy, sýry, rajčata, neváháme a nakupujeme.

Posledních 300 metrů vede tunelem, který nás protáhne pod hřebenem. Máme to, Transfagaras. Já a Michal, celý promrzlí, rychle skáčeme do jezera. Navlékáme na sebe všechno oblečení co máme, ponožky jako rukavice, zaleháme na řidítka a řítíme se dolů.

Závodíme se stmíváním, nakonec ale světla stejně musíme vzít. Ve sjezdu ošmikáme jedno auto. Kubu, který nás minul, když jsme se otužovali, doháníme po 30 kilometrech sjezdu, v další luxusní restauraci.

Mezi rodinami na slavnostních večeřích rozkládáme naše hokynářství a objednáváme polévky, čaje, piva, jídla a samozřejmě papanasi. Máme najeto asi 160 km, musíme pokračovat.

Vydáváme se na malé okresky a krájíme si pole čelovkami. Občas projedeme spící vesnicí, nikde nikdo, jen za každými vraty štěká pes. Když jsme zrovna v kopečcích, kde široko daleko není žádná vesnice, skrz pole se k nám začne blížit smečka psů. Štěkají už z dálky a řítí se přímo na nás. Naštěstí nemám čelovku, takže na rozdíl od kluků nevidím ty zuřivé páry očí, které se na nás ženou. Stačí mi jen ty zvuky, abych měl pěkně nahnáno. Jsou blíž a blíž. Už jsou skoro u nás, když se z protisměru vyřítí černé Audi. Mine nás a prudce zabrzdí přímo u psů. Chvílí tam stojí a my zběsile pokračujeme do zdánlivého bezpečí. Zachránil nás Anděl.

U další vesnice zastavujeme a steleme si na velkém dřevěném stole pod polorozpadlým altánem u cesty. Usínáme za zvuku děsivě skřípající vlajky o pár metrů vedle.

V noci mě vzbudí štěkání. Slyším odhadem 10 psů. Jak na trní naslouchám, jestli se štěkot blíží, po pár minutách dospěji k názoru že ne, s námahou usínám.

Krize

hlavně přečkat zkoušku třetího dne
DEN TŘETÍ :: 182.3 km :: strava.com/activities/1184165343

Nějakým zázrakem stojíme v 8 hodin ráno na nohou a dupeme. Kroutíme se kopcovitou krajinou a máme radost, že to pěkně ubíhá.

Kolem 10. zavítáme na živé náměstí do restaurace, kde kvůli číšníkovi, kterého čas rozhodně netlačí, zkysneme 2 hodiny. Do odpoledne se tak odrážíme celí vzteklí. Postupně se prokousáváme travnatými kopečky, a míjíme cikánské vesnice nebo spíš ghetta.

Pak volíme zkratku přes hliněné cesty a ovčí pastviny. Jednou kvůli psům radši popadáme klacky, naštěstí pak ze stínu houkne pastevec a psi nás nechají být.

Je před námi asi nejlepší úsek celé trasy. Svítí slunce, je asi 30 stupňů, do dálky se táhne krajina žlutých travin na kopcích, ze kterých občas vykukují skály. Široko daleko není nic, jen hliněná cesta kroutící se naším směrem.

Zpět na silnici se dostáváme na konci asi dvaceti kilometrového slepého úseku, takže si užíváme absolutní pohodu bez aut. Michal bere jednu župu ve výběhu (Asfalt nahradil hluboký štěrk a tak musíme koloběžky chvíli tlačit.)

V půl osmé večer dáváme piknik u špinavé řeky. Máme najeto asi 120 km. Jsem nasraný. Hrozně se flákáme. Průměrnou rychlost pohybu máme stejnou jako minulý rok na Slovensku, takže to musí být tím, že častěji a déle posedáváme.

Nálada není dobrá. Čeká nás dvacet dalších kilometrů po silnici, která je značená, něco jako silnice 1. třídy, ale jezdí se po ní spíš jako na dálnici s tím rozdílem, že neexistuje krajnice. Kluci si v tomhle blázinci dají souboj ve sjezdu o župu. Chvíli už si myslím, že zbytek výletu pojedu sám. Kamion je naštěstí míjí, a tak můžeme pokračovat do stmívání.

Míjí nás jeden náklaďák za druhým. Většinou nás moc neřeší a prostě projedou, jako bychom tam nebyli. Někteří vytroubí krátkou melodii na pozdrav a někteří zpomalí a vytroubí nás takovým způsobem, že musíme na chvíli zastavit a navzájem se podpořit, že musíme pokračovat. Trochu nás vyděsí, když pak už v úplné tmě předjíždíme dědu na dámském kole, který nemá ani světla, ani odrazky.

Konečně jsme v Turďě. Bývalé důlní město v žalostném stavu. Po těžení však zůstal velkolepý podzemní solný důl Salina Turda, který za prvé láká davy turistů (právem, najděte si fotky) a za druhé zajišťuje městu evropské dotace. A tak potkáváme bizarnosti typu elektronické tabule odjezdů na prakticky zbořené autobusové zastávce.

Plán byl dnes dojet do Cluj-Napoca (fotbalistům známá jako Kluž), to znamená dalších 30 kilometrů po silnici smrti, nebo 45 objížďkou. Nakonec nacházíme kompromis, a na prvních šest kilometrů se vydáváme po silnici smrti.

Hned na okraji Turdy míjíme dvě totálně a čerstvě rozsekaná auta. S přivřenýma očima, rozsvěcíme každé světlo co máme a šlapeme, co to jde. Za chvíli jsme na odbočce a můžeme do tmy a klidu.

Pomalu stoupáme a nikde nejsou žádní psi, jen spoustu cikád a hvězdy na nebi. Zlá nálada je pryč. Vracím se zpět do teď a tady a užívám si to. Netrvá to dlouho, přehoupneme se přes horizont a pod námi všude svítí světýlka Kluže. Zaleháme a zcela sami na novém asfaltu si s čelovkami razíme cestu zatáčkami. Miluju to.

Asi 2 km před Kluží nacházíme zahrádku před jednou ze sámošek. Deštníky, lavice, posekaná tráva. Ideální útočiště. Netrvá to ani 10 minut a spíme.

Doom

obrat naruby
DEN ČTVRTÝ :: 92 km :: strava.com/activities/1185350506

Hned z rána sjíždíme do Kluže a jsme trochu opařeni civilizací. Po třech dnech pastevců a babiček s nůšemi potkáváme na ulici pěknou holku. Snídáme croissanty a espresso. Jiný svět, fakt. Z Kluže stoupáme na náhorní plošinu k malému jezeru a pak se zase kroutíme údolím.

S Michalem vedeme vášnivé diskuze o molekulární biologii a teorii vypočitatelnosti a zapomínáme Kubu někde za námi. Zastavíme ve vesnici, kde je jediným zdrojem vody studna s rumpálem. Místní děda nám vytáhne kýbl skvělé studené vody. Po pár dalších kilometrech stavíme na další jídlo. Zatímco si s Michalem dáváme banány a tyčinky před obchodem, Kuba si už objednává několik chodů v hospodě.

Pak se ale věci začnou rychle ubírat špatným směrem. Je mi zle. Jen doufám, že se to brzo zlepší. Pobalíme a jedem. Trápím se vzadu. Přemáhám se. Nevnímám nic, jen zadní Kubovo kolečko, které je přede mnou. Pak přichází župa, kluci sprintují a já se jen sesouvám ke krajnici.

Po chvíli se vrátí za mnou a ukládají mě na karimatku do trávy. Nedokážu přesně říct, co mi je, ale chce se mi zvracet, jsem slabý a při každém pohybu mam pocit, že umřu. Po pár minutách úkoluji kluky, ať mi zavolají sanitku. A tak o chvíli později sedím na prahu sanitky, dostávám injekci a zvracím na zem.

Následuje odvoz do lokální ambulance v Jibou. Bohužel nikdo neumí anglicky. Tlak, krev, teplota, všechno v normě. Dostávám lůžko a infuzi glukózy. Párkrát se vzbudím a buď se pozvracím, nebo poseru. Každopádně je mi zle. Kluky, kteří si mezitím došli na jídlo (kde se Michal taky poblil), vrátný ubytovává v kotelně (společně s krysami). Přečkáme noc a pak se rozhodneme, co dál.

Mašina kaput

vlak místo koloběžky

Máme asi 24 hodin na to, dostat se z Rumunského venkova do Košic. Volíme cestu vlakem. Čeká nás asi 8 přestupů.

Rumunské lokálky jsou kouzelné. Rozpadlé vlaky, rozbitá okna, kabely visící ze stropu. Jedeme s otevřenými dveřmi. Úroveň Rumunských drah korunuje průvodčí, který nám před hranicemi s Maďarskem hlasitým “Mašina kaput!” oznamuje, že jsme dojeli. Naštěstí to netrvá dlouho a z Maďarska si pro nás přijede nová lokomotiva.

Drkotáme se dál Maďarskem přes Debrecen a Miskolc do Košic. Je po půlnoci a zbývá jen počkat na náš vlak s odjezdem v 5 ráno. Na nádraží si ještě stihneme udělat Košické kamarády, které ale bohužel vyhodí z našeho LeoExpressu protože kradou lahve s vodou. Pak už se jen necháváme uspat lehkým drncáním.

Domov

konečně. uf.

Vyčerpaní a ospalí, vysazeni na Hlavním nádraží, skládáme kolobky a rozjíždíme se domů. S Rumunskem máme ještě nevyřízené účty. Musíme se tam vrátit a dojet zbylých 250 kilometrů z Jibou do Košic, abychom zalepili mezeru v naší cestě kolem světa.