Novoroční neklid na Kralickym Sněžníku
Letos jsem chtěl hranici do dalšího roku překročit samotou. Vylízt někam daleko na kopec, do zimy a nečasu. Nahoře si dát jointa. Zapálit prskavku. Zkouknout ohňostroje z nadhledu a zachumlat se do závětří. Jenže tahle nuda se mi zase překlopila v příjemně nečekaný dobrodružství.
Ještě v kocovině vybírám na poslední chvíli na popud Bety Kralický Sněžník. Tam by měl být klid. Navíc kousíček do Polska údajně stojí chatka mysliwecka s kamínkama a pohodlím na patýrku. Jedem!
Výstup v Králíkách kolem třetí. Ještě pivo a jídlo na náměstí, abych mohl hezky v teple ubalit malý brčko na cestu. To si dávám o dva kiláky dál na kopečku u divný sochy se svíčkou.
Jde na mě trochu zlá nálada a strach. Ale to je jen ta naléhavost stmívání. Jak padne úplná tma, všechno je zase krásný. Postupně stoupám a nechávám za sebou světýlka vesnic.
Na 10. kilometru konečně překračuju sněžnou linii. Na protějšim svahu rolbujou. Svítěj tak moc, že ani v lese nepotřebuju čelovku. Představuju si, jak skvělý by bylo dělat rolbaře. Vždycky si před večerní směnou trochu umotat a pak celou noc brázdit sjezdovky sem a tam. Možná jednou…
Pod vrcholem se konečně les rozevírá v holou sněžnou pláň. Je jasno, lehce fouká a hrobový ticho. Úplně nahoře svítí jeden stan. Zdravím neznámé „Dobrý večer!“ Stan mi to oplácí smíchem a láká:
„Ahoj! Pojď dovnitř!“
„ummm…“
„No dělej, pojď dovnitř!“
OK. Soukám se dovnitř.
Dva chlapi a žena. Ikdyž duchem spíš dva kluci a holka. Okamžitě dostávám dávku rumu. Jen polehávaj ve spacácích a dělaj si pěknej večer. Smějou se mi, jak jsem mladičkej. Každej z nich už má totiž děti v mym věku.
„Haha, a to jdeš takhle sám? Ty tady chceš někde přespat?“
„No.. jo. Chtěl jsem jít spát tady kousek ní…“
„Na to se vyser, tady je místa dost. Jsme v závětří a uvaříme guláš.“
Zatímco na vařici pomalu bublá guláš z pytlíku a rum ubývá spolu s cukrovím, kolem nás je slyšet víc a víc lidí. Nějaký poláci si vedle nás stavěj stan. A vůbec je docela rušno. Když v 11:40 vylejzáme ven, kolem už postává asi 100 lidí. Přijdu si jak na fesťáku.
Ožralý ještěři vykřikujou odpočet a obzor se rozblikává. Je to nádherný, kvůli tomu jsem sem šel. Válka světů.
Zima nás rychle žene do spacáků. Sladká noc.
Ze spánku mě vytrhává hlasitý plácání a šustění stanu. Fouká jak blázen a celej stan se zmítá sem a tam. Promnu oka a jdu do rychlý akce. Za 5 minut jsem na nohách. Loučim se a vyrážim do bílý tmy.
Mlha se postupně rozestupuje. Užívám si samotu, zvuk lesa a pomalost chůze.
Když si na nástupišti ve Starym Městě zapálim brčko na cestu vlakem, fíra a průvodčí v jednom se na mě jenom usměje a zablýskne se mu v očích.
„Nabídl bych vám, ale…“
„No, do Hanušovic bych dojel, to je jenom z kopce. Ale byl bych moc vysmátej, to by poznali.“
Prohodíme ještě pár vět a už jedu v kabině a vyptávám se na všechny možný nejapný dotazy.
Klasickej příběh člověka, kterej má jasno: prostě chce jezdit s vlakem. Nejdřív to zkoušel přímo u drah. To nevyšlo a tak se dal k železniční policii a časem to dotáhl na toho fíru. Nakonec přešel k drahám a teď se zrovna na rok upsal, že bude jezdit tuhle trať. A tak ji jezdí a spokojeně vozí lidi do hor a z hor.
