Řecko ve čtyřech

Odlet z Berlína v 6 ráno, to znamená příjezd busem den předem. Hold levný…OK. Dáváme muzeum, pár lahví vína, procházku po Berlíně a noc trávíme s dalším vínem na letišti. Kolem 4 ráno promneme oka a jdeme ke gatu. Šimon letí poprvé, necháváme mu místo u okýnka. Letíme nad mraky, akorát abychom sledovali východ slunce.

Na letišti si půjčujeme auto a necháváme se ukecat do “full coverage” pojištění za 100€. Nakupujeme v Lidlu železný zásoby chalvy a brázdíme dálnice na Peloponés. Dálniční známku neřešíme, pak zjišťujeme, že Řekové to mají pohlídaný. Každých pár desítek km nás skásnou u několik euro na mýtu. Radši volíme okresky.

Překvapují mě silnice ve výborném stavu a naprosto klidní řidiči. Sjíždíme k moři do Nafplion a cestou kupujeme olivový olej od babičky u cesty. Nafplion je malé přímořské město s příliš dlouhou historií už bohužel zasáhlé turismem. Začíná 3 denní karneval po celém Řecku, všude jsou lidé v kostýmech a pomalovné děti. Volíme pivo v baru. Koupání a párty v autě. Holky necháváme v sedačkách a steleme si na terase opuštěného domu na pláži.

Dnes vezmeme auto a zkusíme projet horským průsmykem. Pak se uvidí. Stoupáme skrz malinké vesnice schované v horách. Obědváme v jedné taverně - umějí výborně anglicky jsou možná až příliš starostliví. Skoro u průsmyku dojíždíme do sněhu. První závějí projedeme, druhou už ne. Vracíme se o pár kilometrů níž. Nabízí se v mapě skoro neviditelná lesní cesta, která by nám ukrátila cestu o desítky kilometrů. S heslem “all coverage vole” se vydáváme do neznáma. První kámen dříc o spodek auta nás znejístí, ale jedem dál. Klesáme, občas dřeme, pak brod, bahno. Už není cesty zpátky, jedině vpřed. Cesta se mění na kraví horskou cestu. občas si musíme cestu sami stavět, protože je propadlá, jindy musíme odhazovat kamení pryč. Postupně nám tuhnou úsměvy. Sice pomalu postupujeme, ale jen čekáme, kdy přes cestu bude spadlý kmen nebo moc velký kámen na odvalení.

Po třech hodinách jsme na asfaltu. uf. fakt. Jedeme do Mystras. Poměrně zachovalé Byzantské město. Bohužel zavřeno. Na večer máme záložní plán v podobě přírodních termálních lázní v Loutraki. Bohužel zjišťujeme, že nic takového neexistuje a že jsme se blbě podívali. Kupujeme bagety a piva a jedeme na sever Peloponés, abychom přejeli za 14 euro po mostě zpět na pevninu. Za tmy jedeme po pobřeží. Šimon mě drží vzhůru. Chceme dojet do Itea, abychom mohli další den rovnou do Deplhi. Nakonec to nějak doklepáme a usínáme na parkovišti. Budí nás déšť. Jak smutní, zmoklí psi ťukáme na holky, aby nás pustili do auta. Zbytek noci jsme zlámaní uvnitř.

Ráno znovu vlny, řecký jogurt a musli. Stoupáme autem do Deplhi. Pod náma nekonečná rovina olivovníků někde v dálce měnící se na moře. Hraje C2C. Je dobře. Delphi je další antické hodně zachovalé město. Antika se mi líbí víc a víc. Jakoby v té době byli hrozně vyspělí, civilizovaní, pragmatičtí, zdravě uvažující i žijící. I jejich náboženství je takové lidské, nepřitažené za vlasy, nesnažící se ovládat masy. To je všechno krásny, opomenuli brutální otrokářský systém.

Necháváme si natankovat od dědy, který nám tam na cestu přicmrdne o půl litru navíc a vyrážíme vstříc středozemí. Bída. Domy roztahané podél silnice i v krajině, hnusné, obložené bordelem často opuštěné. Všechny obchody zavřené, většina opuštěná. Když už vjedeme do města, na ulicích jsou odpadky, potulní psi a kočky. Nakonec narazíme aspoň na malý obchůdek s čerstvými rybami. Bereme 4 kousky a dáváme si úkol: sehnat dříví, rošt, a věci na grilování. Dříví bereme u cesty, roštem nám bude kari síť od popelnic.

Přejedeme malý hrb směrem k pobřeží a jako bychom byli v jiné zemi. Nejspíš ten turismus - všechna bída je pryč. Rozžeháváme ohniště na pláži. Posilněni rybami, pivem a ouzem učíme naše Bety a Šimona řídit. All coverage!

Další ráno na pláži - zatím mě to neomrzelo. Jedeme do Athén vrátit auto. Vyčistit ho nemůžeme, protože v Řecku nemají vysavače na benzinkách a pokud náhodou mají, jediná šance jak ho použít je zaplatit týpkovi za to, že vám vyluxuje auto. Když zablácené, poškrábané, omlácené a zaprasené auto vracíme, pán jen pozvedne obočí, poznamená, že máme “full coverage” a kývá, že OK. uf. Necháme se odvézt na letiště, kde zjišťujeme, že jsme idioti. Není 1. 3. ale 28. 2. vrátili jsme auto o den dřív. Samozřejmě nám vrácené auto už dát nemůžou. Kreténi , fakt. (my, ne oni, samozřejmě)

No nic, bereme autobus na nejbližší pláž, kupujeme cheese v mekáči a 2 hodiny spíme v písku. Objednáváme hotel na booking.com. Prý je vše potvrzené. Když Já a Šimon nasedáme do Uberu, řidič se schovává před projíždejícím taxíkem. “Útočí na nás, dělají problémy. Rozbíjejí auta atd.” V Aténách je to asi ještě o trochu tvrdší boj než v Praze.

Když vystoupíme nemůžeme nejdřív hotel najít, pak nás recepční na telefonu pošle s naší rezervací do háje. Prý, že “sorry, prostě máme plno.” Hm, tak dík. Situaci zachraňuje kafe, wifi a airbnb. Víno, pivo a společenské hry na bytě začínají zbylé dny strávené v Aténách.

Na Aténách je nejlepší, jak funguje doprava. Je organická. Nejezdí se podle pravidel provozu ale podle pravidel hejna. Každý tak nějak čeká, že kdykoli odkudkoli někdo vejde do ulice, půjde / pojede na červenou a - funguje to. Ikdyž jsou Atény plné aut, chodec netrpí zdaleka tolik jako v Praze. Není pořád usměrňovaný do podchodů, nadchodů, bludišť ze zábradlí atd. Chodec se tu pohybuje téměř s naprostou volností. Svrbí nás nohy, jak bychom si tohle město chtěli zbombit na kolech. Bohužel….jediný fixedgear shop v Aténách čítá 3.5 kola a žádné nám určitě nepůjčí. Zbývá nám jen chůze.

A tak chodíme, skáčeme, běháme…..další tři dny. Kebab, Pantheon, Gyros, trhy, Souvlaki, skate, stadion, hellas, tzaziki, laska, hate..

Po hektickém odbavení sedíme v letadle směr SFX Berlin. Letíme nad Olympem, Balatonem, Kolínem i Prahou. Miluju lítání. Ohlížím se zpět … Řecko je země, kde určitě nejsem naposledy.

Po příletu si vychutnáváme Berlínský gemüse kebab. Ještě dnes večer nás se Šimonem čekají závody. To už je ale jiný příběh.