Wiener Bahn-O-Rama

S obědem v žaludku se vracíme do mrazu. Je -15°C a já a několik kamarádů jsme právě obědvali v Mikulově. Nádherné město. Nasedáme do auta a pokračujeme směr Vídeň. Konečně si doopravdy zazávodím na dráze.

Stadion Ferry Dusika, přesně ten, na kterém jsem 3 roky zpátky zaběhl osobní rekord na 800 m (1:58,51), platný dodnes. Dnes se sem vracím ale v trochu jiných tretrách.

Jsme nedočkaví, sotva smontujeme kola, už kroužíme. Parkety už mají něco za sebou. Drncá to víc než Třebešínský beton. Sotva nabereme jistotu v zatáčkách, už se startuje první závod - Eliminace. Asi 20 mužů na startu, každé dvě kole poslední vypadává.

Jedem.

Start je pozvolný, a mám čas se trochu rozkoukat. Jsem na chvostu. Všechno se děje strašně rychle. Loket na loket, rameno na rameno. Sotva si hlídám, abych nepřeložil přední kolo o jezdce přede mnou, natož abych věděl, jestli jsem poslední. Na ostatních je vidět, že ovládají řeč, které nerozumím. Jakoby se mezi sebou bavili beze slov. Doteky, výkřiky, gesty. Musím si hlídat každou škvíru. Jakmile si nechám nejmenší mezeru, hned v ní někoho mám. Asi po 20 kolech mi začne blikat transporder - vypadávám.

Svoje nadšení ze závodu se snažím předat Petrovi, který jde na start svého rozjedu. Taky končí v druhé půlce a tak se setkáváme v druhém závodě - bodovačce.

Jedeme 30 kol, každé 10. několik prvních jezdců dostane body podle umístění. Peloton je ještě víc vyhrocený, jedeme s Petrem spolu. Děláme se místo, povzbuzujeme se, taháme se. Petrovi se tak podaří utržit několik bodů v 10. kole.

Je to za námi. Nejsem na pokraji sil, ale vím, že nic neumím. Naprostou většinu času jsem vůbec nevěděl, co se okolo děje. Byl jsem rád, že si držím lajnu, a že jsem v kontaktu s Petrem. Na tohle prostředí se nejde naučit jinde než na závodech. Příště jedem zase.

Všechny fotky od Petra