Jak jsem docenil Krkonoše

Plánování

Jednou jsme se s Kájou (Ahoj, Kájo!) potkali ve škole, a po chvíli small talku — jsme se shodli, že nás trochu sere, že nikdy nic nepodnikneme sami na vlastní pěst. Že všechna dobrodružství prožíváme zásadně aspoň s jedním kamarádem. Že je na čase, se naučit být taky někdy sám. Padla dohoda: Po zkouškách vyrazíme „společně“ na běžky. Každý sám, každý podle sebe. Naše dohoda nás měla pohlídat abychom to nevyzevlili.

Moje volba padla na Krkonoše. Prostě je během víkendu přejdu z východu na západ nebo naopak a aby to stálo za to a taky to stálo málo peněz, budu spát venku. Na skvělém webu boudy.info jsem si vyhlídl několik míst na spaní. Šimon (Ahoj, Šimone!) mi půjčil teplý spacák a Šípák (Ahoj, Šípáku!) běžky na klasiku. Koupil jsem bochník chleba, fazole, hummus a trochu sýra v Lidlu a byl jsem ready. Neodradila mě ani zrada od Káji, která svojí část odpískala.

Trautenberk a skůtr (pátek)

strava.com/activities/1414213392
Měl jsem dojet autobusem do Malé Úpy, v prvním buse se protrhl chladič a zůstali jsme trčet někde před Trutnovem. Chvíli jsem zkoušel stopovat, pak nás vysvobodil nějaký linkáč, co jel zrovna kolem.

Po pár rychlých hmatech s IDOSem, jsem byl v autobuse směr Malá Úpa. Několik kilometrů před ní však najednou na silnici v údolí zácpa. Trojice školáků za mnou sedící, se mě rychle chopí: „Pojď s náma pěšky, vezmeme to Eliščinym údolím.“ Očividně se vyznají a tak nenamítám. Jdeme podél kolony až přicházíme k nehodě. Dodávka to poslala skrz svodidla rovnou do koryta Úpy.

Odbočujeme na lesní zasněženou cestu a Bára (Ahoj, Báro!) volá tátovi. Dělá u Horské služby a dojede pro nás skůtrem. A tak se ani nenaděju a řítíme se na saních dobrou šedesátkou přímo na Pomezky.

Startovací bod výpravy je pivovar Trautenberk. Jedna parádní APA a pomalu se šoupu stezkou k mému prvnímu nocovišti. Přístřešek na Jelení cestě. Stojí asi 1.5 km nad Pomezkami, což je účelné: Nejsem si jistý, jak velká zima bude, a tak si nechávám krátkou únikovou cestu do tepla.

Je kolem půl šesté večerní, a tak nejdřív pálím trochu bylin, abych si zkrátil dlouhý večer. Rozdělávám hořák. Vařím fazole. Večeřím. Zalézám do spacáku a nechávám se pohltit klidem a tichem. Kolem deváté večerní mě budí nějací lidé, co koukají do mého bytečku. Na můj pozdrav „Dobrý večer“ odpoví jen „Dobrou noc“ a jdou dál. Kolem pak projdou nějací lidé ještě ve 22:30, 00:15 a 4:30. Noční výšlapy na Sněžku jsou asi populární.

Krkonošské planiny (sobota)

strava.com/activities/1414214405

Ráno svítí ostré slunce. Ze sněhu si vařím kafe a čaj a připadám si jako opravdový horal. Balím, mažu vosk a v 9 hodin vykračuji do stopy. Po pár stovkách metrů seznávám, že můj pokus o správné namazání selhal. Sundávám lyže a pokračuji pěšky. Po Obřím hřebenu pomalu nabírám metry ku Sněžce. Je krásně. Sluce svítí. Sníh se třpytí. Pod horami se táhne moře inverzní oblačnosti do nekonečna.

Na nejvyšší hoře si nalévám horký čaj z rána. Moc se nezdržuju. Lanovka už přiváží první zástupy turistů, a tak se vrhám na řetězovou cestu směr Luční bouda. Strašně to klouže. Na běžkách bych neměl šanci, a pěšky neustále padám. Naštěstí mi jeden pár nabídne pomocnou ruku. Mají mačky, takže na rozdíl ode mě můžou chodit. Berou mi běžky a já se ručkujíce po řetězech nějak plácám dolů za nimi.

U Slezské boudy mažu klistr, který na rozdíl od vosku drží až příliš. Po náhorních planinách (v létě lukách) ťapu přes Luční boudu za Malým Šišákem až ke Špindlerovce. Zjistil jsem, že jsem docela úchyl na velké otevřené prostory a výhledy a tahle krajina mi přináší hluboké uspokojení.

Na Špindlerovce si chci dát oběd, ale pak seznávám, že jen za džus a svařák platím 120 korun, zatímco na mě křičí dvoumetrová televize. Rychle pokračuji o kousek dál na Moravskou boudu. Klasická česká kuchyně, světnice s kamny, dobré pivo a rázný hospodský.

S gulášem a šesti houskovými knedlíky v břiše se šourám hlubokým sněhem zpátky na cestu. Cesta je v tomhle případě ale spíš horší než necesta. Houpavá, nakloněná na stranu, zledovatělá. S neustálým sklouzáváním bojuji až na Labskou boudu.

Venku trochu přituhlo a já jsem úplně propocený. Než půjdu spát potřebuji uschnout a tak se rozkládám v bufetu na Labské. Věším ponožky na topení a pomalu sosám jeden čaj za druhým. Když už jsou kolem mě všechny židle zvednuté, nezbývá, než se sebrat a jít do zimy.

V lehkém větru a řídké mlze šlapu poslední 2 km na rozcestí U 4 pánů, kde chci přečkat další noc. Když dorazím v přístřešku sedí nějaký pán, a nevypadá, že by se mu chtělo pryč. Po chvíli se osmělím a ptám se: „Budeš tady dneska spát?“ Prý ano. Ale prý, že ať se klidně přidám. Další přístřešek je až pod Voseckou boudou, kam je cesta po tyčích přes otevřenou planinu. Stmívá se. Zvedá se vítr a mlha houstne a tak zůstávám.

Pán (jehož jméno jsem se za celou dobu nedozvěděl) není zrovna výřečný, a tak mi dá práci z něj jen vytáhnout, že tam je už třetí noc. Že tam je, protože se snaží fotit hezký krajinky. A že minulou noc jich tam spalo 8. Když rozbalím svůj hořák, udělám čaj a fazole a spokojeně večeřím, smutně konstatuje, že to by se mu taky hodilo. A ukazuje mi petku s kusem ledu uvnitř: „To je moje pití.“ a začne chroupat zmrzlý rohlík. Dát si můj čaj odmítá. Asi tvrdý chlap.

Zaleháme vedle sebe na patýrko. Pro jistotu dnes nasazuji oba spacáky a nohy si přikrývám bundou. Chajda nemá dveře, fouká a očividně bude velká zima. Musím uznat, že mám dost. I tak krátká vzdálenost 25 km mě díky terénu, zimě a těžkému batohu dokázala pěkně zřídit.

K snídani mléko (neděle)

strava.com/activities/1414214908
Budí mě světlo a kvílení větru. Nakouknu ven a vidím hustou mlhu. Přesněji, nevidím nic, než bílou tmu. Chumlám se zpátky do teplého spacáku a hypnotizuji sám sebe, abych ještě spal. Nedaří se mi to, a tak se přemáhám, vylézám ze spacáku a začínám studený ranní obřad. Obléct se, sbalit jeden a druhý spacák, smotat karimatku, sbalit batoh. Obout na kus ledu zmrzlé boty. Na dělání snídaně nemám ani pomyšlení. Čehokoli se dotknu studí a všechno jídlo co mám je stejně zmrzlé.

Jak jsem zjistil, na takovém výletě existují 3 způsoby, jak se zahřát: 1) pohyb 2) spacák 3) alkohol. Ze spacáku jsem zrovna vylezl a alkohol naneštěstí nemám, nezbývá, než se rozhýbat.

Zakousávám se venku do mléka a postupuji podél tyčí směr Vosecká bouda. Vítr mám v zádech a cesta je lehce z kopce. Užívám se skvělý houpavý sjezd skrz závěje. Občas mě nějaká nekompromisně položí na zem, ale to mi nevadí. Vlastně se celou dobu směji.

Po pár kilometrech se přede mnou z mlhy vyloupne Vosecká, mají ještě zavřeno a tak jen pokračuji směr Harrachov podél Mumlavy. U Mumlavského vodopádu už míjím jednoho turistu za druhým. Cestu rámcově zakončuju v pivovaru Novosad a syn.

Zbývá už jen vyšlapat ke vzdálenému vlakovému nádraží a pak si užít ozubnicovou trať do Tanvaldu, což je zážitek sám o sobě.