Cesta na koloběžce z Istanbulu do Košic mi rozbourala můj sen o světě bez hranic. Ale jenom proto, aby mi ho znova utvrdila.
Nabírám Annu v Rychnově nad Kněžnou. Ghettokárou si krájíme tmu na silnici směr Horní Lipová. Nevím, kam jedeme. Mám jen slíbenou úžasnost v lesích.
Je pátek dopoledne a já čekám na Hlaváku na Ivu, abychom mohli vyrazit vstříc Jižní Moravě. Nakupujeme lahváče, stírací losy a jízdenku na léto. Do Brna s náma chce jet, zdá se, celý Hlavní nádraží. Namačkaní v kupé očekáváme příjezd na Nádr.
S klukama z Defektu jsme vzali fixky a dojeli jsme do Gdaňsku. Projeli jsme křížem Polský vnitrozemí a užili si jeho nevkusnejch krás.
Na tohle léto jsem přislíbil atletickému klubu Triatlet Karlovy Vary, že za ně budu běhat v 2. lize. První kolo ligy v Bílině jsem spojil s výletem, který přinesl nečekanou spoustu zážitků.
Jedny z prvních teplých dnů letošního roku. Bereme silničky a jedeme na závod do vrchu v Knovízi.
Annu jsme potkal poprvý, když jsme s Matoušem lezli do jednoho z vršovických kanálů. Pak jsem ji potkal podruhý o tři roky pozdějc u nás v dílně. Řekla: „Studuju v Edinburghu, stav se.“ Neváhal jsem.
S kamarádkou Agátou jsme se rozhodli prolomit zimní čekání na letní výlety a koupili jsme jízdenky do Pardubic.