Ruce už zašpiněný a nádraží pořád mrtvý

Klid na dvou frontách

Scházíme se v asi šestkrát odloženej čas na Hlaváku. Jsem totiž nýmand a zdržuju. Ale není kam spěchat. Nákladní vlaky se probouzí hlavně v noci.

Rychlík do Kutný hory. Stožár. Z vejšky sondujeme, co se děje pod náma. Nic. Čas plyne. Slunce zapadá a dole si jen nějaký čtyři kluci rozhodli udělat ohýnek a přespat v týhle špinavý díře u nádraží. …Proč ne, asi?

Dejvovi dochází, že si nechal doma karimatku. Čas na přepsání plánů. Vždycky jsem chtěl hopnout vlak přímo z Libeňáku a teď se to vyloženě nabízí. Stíháme ještě prošmejdit starou výtopnu a chytáme rychlík zpátky do Prahy. Nabíráme zapomenutou karimatku, nový piva a na rekolech se motáme Karlínem na Libeňák.

V křoví mezi odpadkama a stříkačkama nacházíme cestu k zadní zdi nákladního seřadiště. Čekujeme odsud nádraží. Přituhuje. Navlíkáme bundy a jak mi látka šustí v rukách, cejtim, že už je začínam mít špinavý a vyschlý. Nádraží ale pořád mrtvý.

Úhybnej manévr

Přijíždí vlak cibulí. Žízeň po jízdě už dost narostla, takže podpořeni tmou uvažujeme jízdu na venkovany přímo na plošině. Sotva ale přijdem k cibulím, abychom si přečetli, že jedou do Berouna, podél vlaku k nám kráčí oranžovej mundůr. Stožárový reflektory nám ukradli krytí tmy. Hbitě proskakujeme mezi vagónama na druhou stranu vlaku.

Jenže tady se na nás zase sune lokomotiva s dlouhou šňůrou plošinovejch vozů s nízkejma ohrádkama. Co teď!? Stoupáme si přímo mezi přední nárazníky stojící lokomotivy cibulí a blížíci se fíra v mašině pomalu proklouzne kolem. Prosmíknem se zpátky a necháváme projít igráčka. Kouká si na boty a svýmu okolí nevěnuje nejmenší pozornost. Hned jak je z doslechu naskakujeme na plošiny, leháme si a začínáme vyčkávací hru. Igráček se vrací s typickym křupánim štěrku a jde zase nazpět.

Na vedlejší koleji zastavujou prázdný autovagóny. Nastává ticho. Tři vlaky. My uprostřed. Velim plán, kterej je nám stejně oboum jasnej: „Jestli se nějakej z těch vlaků rozjede … berem ho!“ Ani ne do minuty sebou autovagóny typicky škubnou a rychle se dávaj do pohybu. Hop. Skok. Jsme tam a houpeme se s nima. Opouštíme Prahu a mizíme ve tmě. Vítr nám okamžitě krade veškerý teplo, co jsme nastřádali za uplynulý drama.

V pět v Dejvicích v Brně před šestou

Oblíkáme úplně všechno, co máme. Dochází i na spacáky. Česká Třebová. Začíná svítat. Nikdy jsem nejel takhle odkrytej. Pečlivě sleduju výpravčí na stanicích. K mýmu překvapení červený čepice skoro nejsou a když, tak než přijedeme s našim vagónem, už se rychle vracej do tepla.

Náš vlak nezastavuje snad ani jednou a valí skoro stabilních 130 až do Brna. Dvě minuty stojí v Maloměřicích a připomíná našim uším, co je to ticho. Valí dál. Hlavák objíždí. Břeclav. Výhybka: 🇦🇹 nebo 🇸🇰? Je to 🇸🇰. U Bratislavy vjíždíme na obří nádraží. Je od kraje ke kraji zaplněný stejnejma prázdnejma autovlakama. Tak to je naše destinace.

Seskakujeme do ubíjejícího vedra. Je 8 ráno a můj svět se smrknul na jedinej úkol nalezení dostatečně velkejch listů. Krom karimatky jsme si totiž zapomněli i toaleťák. David to zvládl ještě z vlaku s pomocí listů svýho deníku. V parčíku v nejbližší vesnici nafukujeme karimatky a jdeme spát. David si chytře stele s nohama na slunci. Za odměnu se probouzí s vizáží pernikáře.

Jedeme teda do Blavy koupit Panthenol. Procházíme celý maličký centrum. Nemáme eura, takže platíme jen kartama. Cashless hoboes from the future!

Zpátky do lesa

Celý ulepený a upocený se shodujeme, že bychom se měli vykoupat. Konečně se nabízí lom Blansko. Pokukuju po něm vždy z vlaku Brno-Praha už přes dva roky. Čistá voda sevřená mezi železniční tah a skalnatý břehy. David, trampskej hrdina natahuje hamaku, hází šíbru z vejšky a nahatej posílá boulder zpátky. Páni kluci!

Stmívá se, ale my radši než čekání na další náklaďák volíme klid lesa. Uleháme mezi stromy někde v okolních kopcích. Ráno mi David oznamuje, že mi nechtěl včera kazit večer, ale že se musí dneska vrátit do Prahy. A to je konec výletu.

// černobíly fotky od Davida