Tři kluci mezi Istanbulem a Košicema

Únik z Cařihradu

Vystupuju ze stojedenadevedesátky na prvnim terminálu. Nesouc koloběžku ve velký bedně na rameni se srážim s Michalem. Na Kubu musíme ještě počkat. Jako vždy má zpoždění. Turkish Arilines jsou nesmlouvavý a nechtěj nám uznat kartonový bedny jako zavazadla. Doplácíme 30 euro za „kolo“.

Dosedáme v Konstantinopoli a mačkáme se před celní kontrolou. Stovky lidí nasraně stojí frontu, aby jim jiný lidi dovolili překročit hranici. Hranici, která ale neni skutečná. Je vymyšlená. Existuje jen v hlavách těch lidí. Nikdo z nich si ji tam ale nepřeje. Proč musíme dělit svět na kusy imaginárníma bariérama? A jak je možný, že spoustu lidí furt hlásá, že jediná cesta dneška jsou vysoký ploty? S těmahle myšlenkama poslušně podávám pas do okýnka. Dostávám štempl a jsem v Turecku.

Už při skládání koloběžek před letištěm lákáme první zvědavce. Sekuriťáci a taxikáři se zajímaj, co to je, odkud jsme, kam jedem a zaujatě si zkoušej koloběžky. Přejou nám šťastnou cestu. Kolem třetí odpolední se odrážíme do motorový vřavy istanbulskejch ulic.

Zase se jednou ocitám v provozu, kde místo pravidel silničního provozu platěj pravidla džungle. Nikde jsem se ale na silnici necejtil tak bezpečně. Všichni jedou relativně pomalu a opatrně. Musej bejt neustále ve střehu, kdo jim kam vjede. Když musej zpomalit nebo snad zastavit kvůli koloběžkám, nezloběj se, netrouběj, spíš ještě udělaj místo. Jsou totiž zvyklí. Nikdo tu nežije v pocitu, že když má zelenou, silnice je jenom jeho.

Atmosféra tohodle města je neuvěřitelná. Odpadky absolutně všude. Auta všude. Obrovský paneláky na všech obzorech. Zástupy kebabů. Mešita na každym rohu. Město příšerně špinavý a nádherně živý. Trvá to ještě desítky kilometrů předměstí a prázdnejch planin, než koncentrace odpadků na polích okolo klesá.

Postupujeme asi 80 kilometrů skrz venkov. Kdekoli zastavíme pro vodu nebo něco dobrýho z nás maj radost. Zajímaj se a darujou nám občerstvení. Jsou milý, pohostinný, vstřícný a přátelský.

Kolem devíti večer dojíždíme do větší vesnice. Je tma a po dlouhejch úsecích vyschlejma keřo-lesama toužíme po občerstvení – večeři. Na křižovatce, sloužící jako náves, je malej podnik široce rozevřenej do ulice. Uvnitř i venku posedá spoustu mužů a popíjej hnědou tekutinu z malinkejch skleniček. Musíme objevit, co se tady pije. Uvnitř se nás ujímá „barman“ a nalejvá nám čaj. Prostě černej čaj. No jasně! Že se tady přece nechlastá, nám dochází až teď.

Čaj je naprosto skvělej. Zatímco barman uvnitř ukazuje Kubovi obrázky zvířat, co zastřelil, venku se schází celá vesnice. Děti si zkouší koloběžky a muži se s náma snaží marně domluvit. Nakonec přichází starší děda, co umí německy. Německy umíme asi o 5 slov víc než turecky, takže mu nemůžeme nic moc namítat na to, že nám chce zařídit nocleh. Kyne nám a tak ho slepě následujeme. Odvádí nás o dva bloky dál za jinym dědou. Něco mu povídá turecky. Novej děda nás vede za dalšim dědou. Zase mu něco vysvětluje a třetí děda nás konečně vede do domu. Větší prázdnej dům, vzezřením asi nemocnice. Máme svůj pokoj, postele i záchod.

Převlečený do slušnýho vycházíme ven. Před barákem si nás odchytnou dva mladý kluci. Uměj trochu anglicky. Volaj třetímu. Ten umí anglicky plynule. Pracuje jako tlumočník. Rychle se zakecáváme. Domlouvaj nám večeři u jednoho pána, co už má zavřeno. Jsem zvědavej a vyptávám se na spoustu věcí.

Dost se toho dozvídám: Istanbul má patnáct milionů obyvatel. Hlavně kvůli velkýmu přílivu Syřanů. Turecko přijmulo dva miliony jen za poslední rok. Okamžitě se ptáme, jakej na tohle kluci maj názor. Na ty uprchlíky. Koukaj na nás s nechápavym výrazem: „Jakej názor bychom na to asi měli mít? Tvl, vždyť tam maj válku. Ať přijdou. Co maj asi dělat?“ Společně se smějeme faktu, že zatimco oni přijímaj dva milióny uprchlíků ročně, my se v Česku nemůžeme ani dohodnout jestli pět nebo deset. Prej ale dělí Syřany na dva typy. Uprchlíky, který utíkaj před válkou a pak úzkou skupinu hodně bohatejch Syřanů, který skupujou nemovitosti v Istanbulu. Podobnej problém jako máme my v Praze s Rusama a Italama. Dozvídám se ještě, že na Turecký vlajce není noční obloha odražená v krvi nepřátel, jak mi říkal táta, ale v krvi Tureckých bojovníků. A že Kurdové jsou nácci a teroristi, co chtěj akorát rozpoutat válku. Dostáváme tour po vesnici, společně si dáváme čaj a loučíme se ducáním hlavama o sebe.

DEN 1 :: 83 km :: trasa

Odpadky mezi duby

Projíždíme Tureckej venkov. Všude čajovny a posedávající pánové. Turci jsou úžasný. Vždycky se zajímaj a ikdyž si nerozumíme ani slovo, vytáhnou z nás odkud jedem, kam jedem a odkud jsme. Taky pokaždý chtěj vědět, jestli jsme viděli Istanbul. Jsou na něj opravdu hrdý. To mě trochu překvapuje vzhledem k tomu, jak je to hnusný město.

Jak projíždíme další a další vesnicí, dochází mi i rub týhle karty. Nepotkali jsme jedinou ženu. Ani předchozí večer, ani dneska v žádný z čajoven jediná nebyla. Maximálně tak malý holky, co si hrajou na ulici. Ženy tady maj nejspíš jinej úděl než vysedávat na čaji.

Postupujeme suchou krajinou. Všude jen a jen dubový lesy. Malý, seschlý, pokroucený, všude. Snažej se udržet v písku a mezi skalama. V poslední vesnici před hranicí utrácíme poslední liry. Pohledem do okolí seznávám poslední postřeh z Turecka: Chlapi tady jsou parádně oháknutý. Vždy dobře ostříhaný a oholený. V saku, vestičce nebo košili. Tepláky nebo crocsy tady na dospělym nepotkáš.

Posledních 15 kilometrů k hranici stoupáme po dálnici, kde téměř nic nejezdí. Jen hladkej asfalt a konečně aspoň trochu navlhlý lesy. Passport office a se zamáváním jsme v Bulharsku. Ramena na řídítka, noha za nohu, přimhouřit oči a užít si sjezd.

Do první vesnice v Bulharsku přijíždíme za tmy. Jako desperados vrážíme do první sámošky. Nabíráme piva, sušenky a další blafy, protože na cestě je ti úplně jedno, co sníš. Hlavní je, že tě to nakopne a tělo to stejně hned všechno spálí.

Obsazujeme schody před obchodem. Všude kolem se potloukaj imbecilní puberťáci. Pouštěj si příšernou hudbu z mobilu, jsou hlučný a vulgární. Koukaj na nás podezřívavě, ale jinak si nás nevšímaj. Teda krom toho, že nám jeden z nich jentak mimoděk kopne do koloběžky. Jo a prodavač je taky lhostejnej ignorant v crocsech. Docela jinej příběh než Turecko.

Tak markantní rozdíl jsem nečekal. Přes hranice jsme ujeli sotva 40 kilometrů a okamžitě jsme se ocitli v naprosto jiný společnosti. Přemejšlim zase o hranicích. Proč jsou ty čáry nakreslený tam, kde jsou? Jestli tady existujou dva národy, který jsou tak jiný, neni vznik hranice nevyhnutelnej a možná žádoucí? Nevim. Nejspíš ne. Chvíli mi přijde, že jde o problém vejce a slepice. Na druhý zamyšlení ale nejde o to, co bylo dřív. Jestli hranice, nebo rozdíly. Spíš je to stále běžící proces, kde jedno podporuje druhý. Jenže zatímco rozdíly nejsou nastavený systémem, hranice jsou. A stejně tak platí, že rozdíly nejdou systémem zrušit, hranice jdou. Přijde mi, že hranice posilujou rozdílnost a ve výsledku i nenávist. A že jestli něco buduje soužití a toleranci, je to vzájemný potkávání a konfrontace. Jenže, jak může docházet k potkávání, konfrontaci a míšení přes prakticky nepropustnou hranici?

Odebíráme se za hřbitov do borovicovýho hájku. Vesnický štěkající psi mi nechtěj dopřát spánku a když konečně zaberu, budí mě Kuba: „Kluci, kluci tyvole tady jsou všude koně!“ Stojej kolem nás – černý stíny. Nahlas chroupaj trávu, odfrkujou a občas lehce zajíkaj. Očividně jsou uplně v klidu. Uklidňuju Kubu tím, že „Koně nejsou teritoriální. To je v pohodě.“ Spíme.

DEN 2 :: 155 km :: trasa

Slunečníky

Dnešní den strávíme celej v Bulharsku. Ráno začínáme dvaceti pěti kilometrama na lačno. Je to dost nepříjemný, ale ten pocit, když snídám a zároveň vim, že už mám 25 odkrouceno, to zdaleka převyšuje.

Pomalu klesáme k Černýmu moři přímo do Burgasu. Poprvý potkáváme skupinku silničářů. A dochází i na Bulharský hrozny.

Burgas. Turistický centrum. Nekončená pláž s pravidelně zasázenejma slunečníkama, vřískajícíma dětma a rozvalenejma tlouštíkama. Hnus. Ale první koupání po třech dnech nám to nezkazí.

Dáváme rybu v housce a vydáváme se na zbylejch sto kilometrů Bulharskem.

Parádní kroutící se silnice skrz kopečky. Žrací pauzy v samoobsluhách. Piva a nechutně sladký limonády. Kubu z krize vytahujou dvě jablka ze stromu a snickerska.

Při zlatym západu slunce máme natočíno 160 a spokojení doťukáváme do nejbližšího městečka. V otřesný ale jediný hospodě objednáváme všechno, co nám padne do hladovýho oka. Klasicky to přeháníme, ale naštěstí s sebou máme Michala, kterej pozře cokoli v jakymkoli množství. Steleme si v čerstvě zoranym poli.

V noci mě budí nějakej šutr pod karimatkou. Chvíli koukám do nebe – hvězdy, mléčná dráha, klid. Pak se posadim. Nad obzorem hvězdy nahrazuje černota. Několikrát za vteřinu černota modravě zabliká a zjeví hory, který do ní jsou zapíchnutý svejma vrcholkama. Doléhá k nám jen sotva znatelný, stálý, neutuchající dunění. Celou bouři jako bych měl na dlani. Je ale desítky kilometrů daleko, takže si můžu v klidu lehnout zpátky na šutr.

DEN 3 :: 160 km :: trasa

Teleport do kouzelnýho lesa

Probuzení s rosou na spacácích. Zase točíme prvních 25 na lačno. Stojí to za to. Snídáme v Shumenu. Na kopci nad městem maj monstrózní betonovej památník. Z dálky vypadá jako nějaká šílená raketová základna ze studený války. Ve skutečnosti oslavuje něco jako 1300 let Bulharska. Nahoru se bohužel nemáme čas podívat. Ale z obrázků, který si googlíme u snídaně, je nám jasný, že přicházíme o hodně.

Celej zbytek dne se trápíme na státovkách. Sere mě všechno. Nejdřív vedro, pak kopce, auta, kamiony. Sere mě Kuba, kterýmu to jede rychlejc z kopce, takže ho pak musim vždycky lepit na rovině nebo do kopce. Sere mě, že on je na tom fyzicky asi nejhůř, ale z kopce mu to odvaluje tak rychle, že ho neudržim ani z háku. A ještě si pak stěžuje, že jedeme moc rychle do kopce. Já mu dám. Beru vedení a poháněnej nasraností dupu jak nikdy. Bohužel jsme zrovna v krajině mírnejch kopečků a jedeme spíš z kopce. Takže zatímco já vpředu makám s jasnym cílem Kubovi ujet, on je jen zalehlej za mnou a veze se úplně zadarmo. Když už mám po patnácti kilometrech fakt dost, dochází mi, jak vtipně jsem se nechal nasrat, a že jsem zbytečně rozséval blbou náladu. Naštěstí mi z toho sprintu naskakujou endorfiny. (Nebo mi to prostě jenom dělá radost.) Začínám se smát a dobrá nálada je zpátky.

Přijíždíme do Ruse – posledního Bulharskýho města. Perfektně nám naplňuje předsudky o špinavejch Bulharskejch městech plnejch paneláků.

Ruse leží na Dunaji jimž prochází hranice s Rumunskem. Řeka tady je široká asi 2 kilometry. Vede přes ní rozviklanej starej most. Motoristi vytahujou peněženky a platěj vysoký přejezdný. Nám výběrčí jen popřejou pěknou cestu.

V Giurgiu, městě přesně na druhý straně Dunaje, je zase trochu znát ten rozdíl dvou národů. Je podvečer, sluníčko pomalu klesá a opět (jako před rokem) všichni vycházej ven a posedávaj na lavičkách před barákama. Všude. Jen prostě seděj a klábosej. Třeba se sousedama. To jsme v Bulharsku neviděli ani jednou.

Přežraný jak čuňata vyjíždíme z města do tmy hledat nocleh. Máme vyhlídlej lesík pár kilometrů po cestě. Odbočujeme do něj z hlavní silnice. Jedeme po několik kilometrů dlouhý, rovný asfaltce. Je osvětlená žlutym světlem lamp, který jsou zarostlý v korunách stromů. Stejně jako celá cesta, která jakoby vedla tunelem z listí a větví.

Nad hlavama nám prolítne sova. Bílá a absolutně neslyšná. Letí našim směrem a sedá si na lampu. Když ji dojedeme, letí s náma dál. Tím ale kouzelnej les teprv začíná. Cestu nám najednou křižuje liška. S ledovym klidem a očividnou lhostejností si nás jen prohlídne a pokračuje do houštin. Po několika set metrech před nás na cestu vyběhne čokl. Štěká a za sebou má štěňata. V tom se za náma objevuje auto. Prozáří tunel světlem. Pes před nim ustupuje. V těsnym závěsu za autem objíždíme psa. Auto nám ujíždí. Pomalu pokračujeme až na konec cesty.

Závora, před ní auto a 4 mladý vysokoškoláci. Jsou na prázdninách doma a zabíjej sobotní večer ježděnim autem a kouřenim. Giurgiu je prej hrozná díra a nedá se tam nic jinýho dělat. Posílaj nás hledat nocleh dál za závoru po lesní cestě. Nacházíme příjemnej plácek mezi stromama. Steleme. Vítr fouká. Koruny se kolíbaj a hvězdy jsou kamenně na svym místě. Do pár minut jsme v rauši.

Budí mě štěkot. Zní to jako houkající auto řítící se přímo na mě. Sotva se ve spacáku posadim, netrvá to ani 3 vteřiny a zuřivý čoklové jsou přímo u nás. Instinktivně zakřičim do tmy. Zastavujou, stojej a štěkaj. Nevidíme nic. Stoupáme si a Kuba nahmatává světlo. Kužel baterky odhaluje tři nasraný bestie přímo před náma. Tváří v tvář. Dělaj bordel a vyhrožujou.

„Najdi nějakej klacek!“
„Tady žádnej neni ty vole.“
„Hm. Co budem dělat?“
„Nevim no. Můžeme tady prostě stát a čumět na ně dokaď neodejdou.“

Zkoušim udělat půl kroku dopředu a zuřivě zařvat. Psi dělaj dva kroky dozadu. Udělám to ještě jendou. Pořád štěkaj, ale začínaj jít bokem. Odcházej do strany. Furt štěkaj, čelem k nám, ale vzdalujou se. Je 4:08 a nejsme si jistý co dál. Když už je štěkot sotva slyšet, odhodláme se ke spánku. Přiběhnou pak sice ještě jednou, ale to už poučený jen rozsvěcíme baterky a necháváme je vycouvat. Kouzelný les.

DEN 4 :: 157 km :: trasa

Končíme, abychom mohli začít

Zbývá 80 kiláků do Bukurešti. Brnkačka. Zvolna ukrajujeme z nekonečnejch rovin hladkýho asfaltu. Panuje dobrá nálada, protože víme, že Bukurešť, hlavní cíl cesty, máme v kapse.

Těsně před městem přejíždíme dokonalej „most“.

Konečně Bukurešť. Špinavá, velká a nevkusná. Obligátní fotka před palácem parlamentu. To je asi třetí největší barák na světě a je celej oblepenej hnusnejma bednama klimatizací.

Večeře a pár piv v baru. Zapínáme oči a uši naplno a volně objíždíme město. Pěkný a příjemný. Stálo by za to se sem vrátit na fixce.

Hlavní etapa cesty skončila. Teď je čas napravit rest z minulýho roku a dojet z Jibou do Košic. To je asi 350 kilometrů a přímo se nabízí to vzít přes Ukrajinu. Rýsujeme si představu, jak sbalíme koloběžky do freshky a noc strávíme v lůžkovym voze s častejma návštěvama vozu jídelního. Na nádráží se dozvídáme, že lůžka jsou vyprodaný, takže jsme celou noc zkroucený na zemi mezi sedačkama ve voze typu autobus.

Na kubovi se drncavá noc podepisuje nejvíc a nad ránem dává vzniknout fotce, která mi zvedá náladu, kdykoli se na ní podívám znova. Vždycky na tom asi budu líp než Kuba v tenhle moment.

DEN 5 :: 80 km :: trasa

Tady nemáš žádnou moc

V 9:02 vyskakujeme z vlaku v Jibou. Odstavenej vlak na poslední koleji je po roce pořád na místě. Odpichujeme se směr sever a postupujeme venkovem severozápadního Rumunska.

Venkov tady je dost jinej oproti jihu. Předevšim tady maj nádherný vesnice. Je tu čisto a žádný odpadky. Na dvorech uklizeno, ale ne nepřirozeně. Pořád si to zachovává hospodářskej charakter. Neni to jako u Němců, kde je všechno pünktlich a pravoúhlý. Navíc billboard tady neexistuje a plastový okna neznaj. Prostě fakt pěkný!

V záplavě týhle malebnosti se Michal čelně sráží s babkou na kole. Velkolepá rána, babka vyjekne a oba se válej na zemi. Krom šrámu na Michalově předloktí jsou všichni ok. Seřizujeme babce brzdy a jedeme dál.

Na 65. kilometru si dáváme papanasi. Nakopává nás tak, že daších 40 kilometrů točíme kolotoč na plnej laktát. Zastavujou nás až Ukrajinský hranice.

Nechtěj nás pustit. Nesmíme prej na kole. Je to protokol. Byrokracie ve mě vaří krev a mám chuť jim všem nadávat do čuráků. Musíme mít auto. OK! Odchytáváme nějakýho týpka s dodávkou, co nás proveze. Jede pro plnou nádrž a cíga. Oboje je na Ukrajině dvakrát levnější. Na Ukrajinský přepážce jim s pasama podává jedno euro. „Jo jasně. Jendo euro pro policajta a jedno pro celníka. Jinak ti ten pas jen vrátěj do ruky a pošlou tě zpátky.“ Tady maj pěšáci absolutní moc a nikdo s tim nemůže nic dělat.

Jsme na Ukrajině. Silnice tady jsou úplně na píču. Jsme rádi, když maj v čem bejt díry, ale většinou je to prostě jen štěrk, bordel a propasti. Zbývá nám asi dvacet kilometrů k Vinohradivu. Před nim natrefujeme na kemp s hospodou. Obsazujeme jí až do zavíračky. Pak ukecáváme hlídače, aby nás nechal přespat v areálu na lehátkách. Luxus.

DEN 6 :: 131 km :: trasa

Vodka a ploty

Ve Vinohradivu zapadáme do první obchodo-kavárny. Je sedm hodin a akorát otevřeli. Sosáme kafe a lidi pomalu začínaj chodit. Neni ani 7:15 a servírka už nalejvá třetího panáka vodky. Tuhle techniku rychle okoukáváme a taky objednáváme tři malý vodky. Dostáváme 3 půldecáky teplý ale dokonale hladký vodky. V kombinaci s kafem nás to vysílá do dne neuvěřitelně nakopnutý. Jedem jak fretky. Ukrajinci vědí.

Postupujeme Ukrajinou. Tahle země je divná. Nejmilejší řidiči tady jsou kamioňáci a všichni tady maj dražší ploty než baráky. Každej plot je jinej. Střídaj materiály, ornamenty, textury, průhlednosti. Často i plot stojí dřív než barák. Jo a taky tady maj všechny mosty natřený na modro žlutou. Díky bohu nás čeká jen sto Ukrajinskejch kilometrů.

Konečně jsem na Slovensku. U bratrů. Na celnici jen musíme počkat až prošacujou ženskou s deseti voňavkama a taškou cigaret, který rozpočítává i na svoje malý děti, aby se vešla do limitu na jednu osobu.

Dáváme pauzu v samoobsluze někde na dědině. Lednička s pivama je na elektronickej zámek dálkově ovládanej prodavačkou, protože by z ní jinak cigoši kradli plecháče. U stolu venku se dáváme do řeči s místníma. Konečně si rozumíme! Pár minut a už to padá:
„Babo počkaj! Daj mi peniaze! Chalani, čo pijetě? Slivovicu?“
Posilnění odrážíme se do západu slunce směr Velká Šírava. Tam ze sebe smyjeme prach a špínu a srnky nám zaštěkaj na dobrou noc.

DEN 7 :: 158 km :: trasa

Lůžkové vozy

Zbejvá nám 60 kilometrů do Košic. Užíváme si to. Kolem poledne se z kopce snášíme do centra města. Jen těžko mi může plechovka piva na plácku před nádražim chutnat tak moc jako teď.

Vlak do Prahy nám jede až v 10 večer. Smrdíme jak prasata a jsme strhaný. Jdeme do sauny. Sauna-bába na nás nejdřív kouká podezřívavě, ale když se s ní mezi rundama vedra dáváme potřetí do řeči, směle se vyptává, jestli máme děti a svěřuje se, že když jsme přišly musela dát „aj sprej aj sviečky“, jak jsme smrděli. Za to ale mohly hlavně Kubovy boty.

V 10 večer se soukáme do lůžkovýho vozu. Pomalu se rozjíždí. Stelu si prostřední lehátko tak, že mám polštář v otevřenym okně, hlavu lehce venku a jinak jsem celej pod peřinou. Kolem vlaku je tma. Jasná noční obloha září a v dálce se pomalu posouvaj obrysy Tater. Letos to bylo celý nějaký pěkný a jednoduchý.

DEN 8 :: 61 km :: trasa

PS: Neznám hezčí probuzení než ve vlaku, kterej se blíží domů a ve kterym vám stevardka přinese kafe až do postele.