22. 04. 2019 všechny zápisky

Na tripu v Cairngorms

Pěkný, komfortní a bezpečný místo je prý to hlavní, když si vybíráte kam na tripa. Cairngorms jsou nádherný. Pocit bezpečí nám taky poskytly. Ale jejich nehostinnost má ke komfortu hodně daleko.

Prahu opouštim za vlahýho jarního včera. Jeden z těch večerů kdy stačí košile, nebe je zlatý a tráva mezi panelákama se dychtivě zelená. Uběhl přesně rok, co jsem naposled a poprvý jel za Annou do Highlands. Zatímco v dubnu 2018 jsem vyrážel za neznámym dobrodužstvim, dnes se spíš vracim domů. Za Annou.

Po přistání s falafelem v ruce mířim rovnou do Royal Oak. Jako vždy plno, takže hned, jak mě Anna odchytává před vchodem, otáčíme to. V batohu vezu totiž dva lahváče Svijan. Pijeme je na úbočí Arthur’s Seat s výhledem na noční Edinburgh a plánujeme příštích 72 hodin zbývajících do odletu. Čeká nás trip trochu jinýho ducha. Volíme Cairngorms. Vracíme se do Oaku, kde čeká Bořek. Dalších z Anninejch vybranejch kamarádů. Po pár panácích whisky se soukáme do Berlinga a nocujeme před knihovnou.

Ráno! Bořek se odporoučí na letiště a my nakupujeme zásoby jídla v ASDA. To je takovej Lidl pro socky. Anna už zná ty dobrý dealy a ví po čem jde. Dálnice. Nohy v ponožkách na palubce. Jaro dávno propuklo a tráva nezáří zeleně. Stěží by šla nazvat žlutou. Je sucho. Smutný. Pustý. Krásný.

Na parkovišti jednoho z mála lyžařskejch středisek v Anglii měníme pneumatiky za pohorky. Po pár hodinách nastupuje samota a hory začínaj zpívat. Drápeme se po skalách na náhorní plateau. Tam se do nás okamžitě opírá vichr. My si ale neseme pohodlí pod šusťákem a touláme se přes sněhový pláně, louky, brody i skály. Míříme na vrchol Ben Macdui. Easy pie. Co dál? Rozhlížíme se a prstem volíme travnatý sedlo, kde by šlo možná spát.

Sestupujeme kolem jezer. Na jejich zrcadlovejch hladinách vichr předvádí svojí hbitost a sílu. V sedle pořád nemáme dost a slunce se zdá býti stále vysoko. Stoupáme teda k podivnejm kamenům čnějícím z kameninovejch vrcholů Beinn Mheadhoin. Slunce se schovává. Vítr je neústupnej a široko daleko není úkrytu. Obcházíme kamenný útvary s vidinou závětří, kam by šlo plácnout stan. Jeden malinkej plácek štěrku se nám naskýtá ač ne v závětří. Stěží šponujeme stan mezi balvany. Sepínáme zipy a vítr necháváme venku. Pro dnešek máme domov. Jsme tak plný života a jeden druhýho, že ani nevečeříme. Plachtovina stanu se celou noc hlasitě překřikuje s meluzínou našeho závětří.

V 5 ráno nás první paprsky vytahujou ven ze stanu. Sledujeme východ, ale pak jdeme stejně ještě spát. Až kolem devíti se balíme a sestupujeme pár kilometrů k jezeru Avon. Velký, hluboký a sevřený v údolí daleko od všeho a všech. Není tu ani noha. Na jednom poloostrově rozděláváme stan. To bude naše místo na trip. Oběd a jdeme na to.

Když to najede

Vkládáme každej svůj papírek pod jazyk a vyčkáváme. Dostávám od Anny knihu na čtení. Po první kapitole jdu pro vodu na pláž a tam se věci začínaj dít. Do žaludku mi vjíždí nepříjemnej knedlík a cejtim, že moje ruce a prsty nejsou už tak docela moje. Anna přichází za mnou. Hodně se smějeme. Jsme jiný a smích je ta reakce, kterou na to máme.

Vidim detaily. Víc detailů a hloubš. Vnímám pohyby věcí. Sleduju všechny mraky najednou, jak tančí v těžko uvěřitelnejch vírech. Na pláži nám to najíždí do plna. Je to trochu jako být hodně zhulenej, ale drsnější. Cítím se slabej a nejsem sám. Z jedný strany nás bičuje ledovej vítr, z druhý spaluje ostrý slunce a ze třetí a tý nejhorší nás trýzní nesnesitelná rýma. Nekomfort! Začínám chápat, proč se na všech webech o LSD radí hlavně místo, kde se budete cítit dobře a bezpečně. V bezpečí jsme. Hory a samota jsou sice nádherný ale krutý a nehostinný. Stýská se mi po českym lese.

Jsme ale pohodáři a taky docela psychicky odolný, takže bojujeme. Navíc je to jako bych měl svoje myšlení zcela ve svejch rukách. Jakmile cejtim, že mě nějaká představa přijde strašidelná, není nic jednoduššího, než tenhle strach vzít do ruky. Podívat se na něj ze dvou dalších pohledů a seznat, že je zbytečnej. Hledáme útočiště ve stanu, jenže tam je příšerný vedro. Naše geniální řešení spočívá v rozdělení rolí. Anna je ve stanu, já ležim venku a navzájem si posíláme z každýho to dobrý. Jen ta rýma je s náma oběma.

Minuty plynou. Pozorujeme naše ruce. Vypadaj jako ruce starců. Vidim každej pór, chloupek, vrásku. Anny obličej jakoby zestárl. Obrovský zuby a nekonečně hluboký duhovky. Všechno je tak intenzivní.

Zkouším poručit svýmu tělu a po čtyřech se vydám na průzkum okolních trávníků. Nejdřív upadnu i z těch čtyřech, ale pak zjišťuju, že slabost je spíš jen zdánlivá a tělo mě vlastně docela poslouchá. Zkouším se postavit na kámen a vyskočit. Jde to. To mi dělá takovou radost, že tam skáču další tři minuty. (Čas ale obecně neexistuje.) Teď už po dvou a bos se vydávám objevovat širší okolí. Jsem sám a konečně se nořim víc do sebe. Vidim Annu z dálky a dobře si ji prohlížim.

Vedle sebe o samotě

Dochází mi, že každej jsme ve svym prožitku absolutně sám. Nikdo nikdy neuvidí, to co já vidim a neprožije to, co já prožiju. Koukám na ni a vidim, jak tady jsme osamocen7, každej ve svym vjemu vedle sebe. Co pak znamená, že jsme spolu? A co to znamená, že se mnou bude? Od Bety jsem měl zažitej vztah, kde jeden vniká do druhýho, kde jeden pečuje o druhýho a kde oba splývaj. Ale to není třeba. Anna je svébytná osoba, který by péče byla jen ku škodě. Anna nemá nejmenší zájem mi vnikat do hlavy. Respektuje mojí duši a já jí to oplácim.

Představuju si, že tady – vedle mě – bude navždy. Představa věčnosti mě neděsí. To je zvláštní. A je to právě tim, že jsme vedle sebe a ne v sobě. Mám vedle sebe dobrýho člověka a přeju si aby měl vlastní duši. A Anna ji má. A ty naše duše si posílaj zprávy, který putujou do těch našich samot. Ale neděsí mě ani představa dočasnosti. Samota bude dál samotou. Annu nemůžu nikdy mít. Nikdy nebude moje. A tak má být. A tak to chci. A tak ji nemůžu nikdy ztratit.

Pod jazykem je toho víc než na jazyku

Sedíme na kameni zádama opřený o sebe, každej ve svym světě. Slunce se plíží za horizont a ten nepříjemnej knedlík v žaludku, co mě provázel celou dobu, začíná ustupovat. V malym jezírku skáčeme z kamene na kámen. Vracíme se nohama na zem.

Jak slunce zaleze, vítr je fuč. Ihned. Najednou je ticho. Hladina Avonu nebouří a i těch vjemů už není zdaleka tolik. Uleháme do stanu. Konečně schopní verbální komunikace, pokoušíme si sdělovat, co jsme vlastně zažili. Moc nám to nejde. Slova jsou krátký. Naše věty, stejně jako tenhle zápisek jsou mělký. Prožitek byl ale někde jinde. Zvládáme si akorát tak upatlat večeři. Neotevřu oko až do rána. Mozek odpočívá.

Balíme a opouštíme tohle místo činu. Jen se přehoupneme přes jeden hřbet a slezeme k dodávce. Po třech dnech vidím první cizí tváře a postupně se vracim do světa. Bohatší. Spokojenější. Plnější.

Anna Skotsko Cairngorms chození