Na fixce pro Kremžskou hořčici

Včera celej den pršelo a tak se konečsně jaro probralo ze sucha a všechno naráz zezelenalo. Dvě hodiny po poledni vstupujeme do pedálů na Strahově. Praskliny v asfaltu jsou ještě mokrý, ikdyž už je slunce zase rychle vysouší. První pivo klopíme hned na Spartě v Bráníku a pak už známá cesta Vraný - Zvole - Jílový (Kafe a Míša) - Neveklov - Kosova hora…

Začíná Česká sibiř - pro mě definice Českýho venkova. Na všech návsích stojej májky a společnost jim dělaj připravený vatry a skupinky místních. Ve Veletíně na návsi se sedí na špalcích okolo malýho ohýnku.

Pomalu se vkrádáme ke kruhu postav a nesměle zdravíme. Kruh postav jen nesměle zvedá oči a mručí. Když mě Martin poznává a zvolá hlasitý „Nazdáár!“ i kruh postav se probouzí k životu a vítá nás jako starý kámoše. Přisedáme k usedlíkům. Buřty, pívo a praskání polínek. Světlana a Anička nám ukazujou jejich novej grunt, co si tady pořídili. Tam nakonec i usínáme pod larisou. Přesně pod tou larisou, pod kterou jsem se jako malej vypocoval z nemocí.

Ráno vyjídáme Dohnalovic zásoby s příslibem, že jim to někdy splatíme brigádou na baráku. Vyšlapáváme vstříc Slavonicím. Skrz krásnou Českou Sibiř sjíždíme do Tábora. V jednom kopci málem zařvu, když se vycvaknu a pak zjistim, že to je víc z kopce než jsem si myslel a nacvaknout se už je nemožný. Brousim to na pekaře a tak tak vyberu téčko, kam se přiřítím z vedlejšího směru. V Táboře konečně navštěvujeme proslulou indickou na náměstí. Radim o ní básní, co ho znám. Dávám mu za pravdu. Nejsme ani u dezertu, když Aničce na rameno ťuká nějakej kluk. Anna je z něj tak v šoku, že celej lokál počastuje svéráznym „Do píči!“ Chvilku je ticho, ale pak se lidi vrátěj ke svejm jídlům. Ten kluk je Perník – Anči starej kámoš. Zatímco Čmelda mi ještě doručuje zásobu Defekt ponožek Anča objednává 4 slivovice. Na tomhle výletě potkáváme víc kamarádů, než kdybychom seděli v Bullerbynu.

V Hradci na benzínce kafe. Čekáme, až se přežene déšť. Stejnou strategii má i skupinka mladejch kluků v dresech ČEZ Tábor. Klopěj do sebe koly a sušenky a nakonec se vrhaj do nečasu. Po dosrkání espressa pokračujeme podél Hradecký úzkokolejky do Český Kanady.

Česká Kanada, zdánlivě neznámá oblast s grandióznim názvem, za kterym se neskrývá žádná Kanada ale krásný hluboký typicky český lesy pokrývající kopce a údolí. Tu a tam se objeví menší skála, grunt na mýtině nebo pastvina s rybníkem. Na jedný takový v pozápadovejch barvách pálíme brko, kterym slavíme Ančino první kilo.

Někde mezi šerem a tmou sjíždíme z kopců, blikáme si do tmy a je to všechno snový. V jeden moment téměř zajíždíme selátko přecházející cestu. Každej se mu vyhnem z jedný strany a zatímco Anna je zděšená, abychom ho nezajeli, já jsem zděšenej, že nás prožene bachyně. Jinak je těch posledních 15 km úplně zadarmo. Doklouzáváme do Slavonic k Martinovi na chalupu. Je tam jedna krásná světnice, ve který je všechno, co člověk potřebuje. Kamna, vana, postel, kuchyň, velkej stůl. Zatápíme a splýváme.

Slunný Slavonice nás vůbec nechtěj pustit. Asi nikdy jsem v Česku neviděl tak pěkný a kultivovaný městečko. Každopádně i tady jsou patrný známky rozpínajícího se turismu. (Kterýho my jsme součástí.) Z místní pomalosti se vymaňujeme až kolem pátý v podvečer. Do Kremže už to sice dneska nedáme, ale Anna vyhlídla místo někde na půl cesty.

Ze Slavonic jedeme po kološukalskym fetiši – 30 kilometrů cyklostezky vybudovaný na bývalý železnici. Taková malá Alpe adria v česko-německý malebnosti. Zbytek cesty dotáčíme za tmy po klidnejch silnicích. Karimatky nafukujeme v parádnim altánu u řeky. Ani příchozí déšť nás nemůže zaskočit.

Pátek. Začíná festival. Máme to jen 30 km do Kremže. Kosmas, náš couchsurfing hostitel, nám nechal klíčky v křoví a máme se o sebe prý postarat sami. Nandaváme látkový festival batůžky a spěcháme za hudbou. První nálož čtyř koncertů rozeznívá Minoriten Kirche. To je kostel ve starý části města. Lidi posedávaj a polehávaj na kamenný zemi a nechávaj se unášet ambientníma zvukama linoucíma se z knoflíků v rukách Rafaela Irisarriho nebo třeba Lucrecie Dalt. Druhá půlka v halách se posouvá k tvrdšímu elektru a hlavně hodně výstředním postavám. Eartheater předvádí z podia svojí dominanci. Fatima al Quadiri jasně dává najevo svoje queertsví a hlavně mě ohromuje dokonalou projekcí. Yves Tumor večer uzavírá podivnym popem ze svejch upnutejch tygrovanejch legín. Tak nějak mi připadá, že tenhle festival je víc o kultu osobnosti než o hudbě.

Připitý odemykáme byt. Svítí se a z radia se line klasická hudba. Cosmas ležící spící na pohovce s talířem v rukou. Když se nám ho po několika minutách podaří probudit, nejdřív si myslí, že jsme sen. Když s nim pozdějc dáváme pivko a brko, je o tom přesvědčenej.

Den druhej. Tentokrát ho končí Apparat. Sachsův boyband složenej výhradně z jeho perfektních all black vysvalenejch klonů. Od koncertu Apparatu měsíc zpátky v Lucerně jsem neviděl nic tak patetickýho. S Annou se první půlku smějeme, druhou kráčíme domů.

Den třetí rozjíždí parádní nářez od Rakty. Celej festival pak večer zakončuje Kate Temptest a její dikce, která je k mýmu zklamání na živo mnohem měkčí a pomalejší než na vymastrovanym albíčku.

V pondělí jsme už dost unavený. Volíme vlakovej teleport do Prahy. Na Hlaváku se nám ale vrátí chuť na dezert a tak míříme rovnou do Underdogs na rozbitý rytmy Aiming For Enrike.