Po dráze od Zlína po Cheb

Klub na dráze – Zavřeno. Bajkazyl – Zavřeno. Nezbývá než pivko v kavárně u Hadivadla. Po obědě (bulgur a hummus v Lidlu) roztáčíme silničky po skvělejch Moravskejch cyklostezkách. Jede to jak blázen.

Chceme se koupat v Novejch Mlýnech. Přijíždíme k vodě a nosy se nám samy kroutí. Smrdí to a všude plavou zdechlý ryby. Chlápek u chajdy na břehu nás poučuje: „Jó, to je normální. Dneska jsem jich už 40 zakopal na zahradě. Jinak by se tady vůbec nedalo bejt.“ A tak pokračujeme až do vápencovýho lomu u Mikulova.

Po koupačkách jedeme do města. Všude už maj zavřeno. Zbývaj jen snobský restauranty přeplněný turistama. Na náměstí v poslednim otevřenym stánku bereme lahev červenýho. Z hladovýho okýnka si necháváme podat kebab a hned vedle v malý vinárně nalít sklenici vína. Nejdřív se na mě tvářej podezřívavě, ale když se zmíním, že jsme na kolech, a že chceme spát pod širákem na Svatém kopečku, oči se jim rozsvítí a najednou jako bychom byli doma.

Po pár dalších sklenicích se škrábeme přes skály na kopeček, kde si už jiní rozbalují karimatky. My nacházíme závětří o kousek dál s výhledem na tisíce (sic!) blikajících větrníků.

Horečka parný soboty

Hned z rána na nás žlutej puchejř útočí paprskama a nenechá nás spát. Po snídani na dlažbě před místnim Coopem se nechávám pomalu navádět Ivou směr Tasov. Já jen tu a tam navrhnu, ať „tady zastavíme na skleničku a brčko.“

Po průjezdu legendární Hroznovou Lhotou si v Tasově vyzvedáme guesty na Besedu u Bigbítu. Nemajíc zámek, chytáme kola k plotu pindapáskou a vmícháváme se do festivalový pohody.

Pozdravujeme Míšu – nejspíš nejpěknější děvče planety a další kamarády. Naštěstí jich je tady minimum. Doráží i Matouš a rovnou balí malou žížalu, abychom mohli zlehka brouzdat mezi koncertama. Orient, ±0, Zola Jesus, Lvmen…

Zkoušíme ketamin. Je to sranda. Mentálně i osobnostně jsem to pořád já, jen ten svět okolo je trochu naruby. Jako bych pod vlivem nebyl já ale ten svět. Ujít 10 metrů se vyrovná celodennímu výletu a stromy jsou tak teplý, že je objímáme.

Opouštíme topolový háj a usínáme pod ořechem o vesnici vedle. Těžkej den.

Návrat do nereality

Matouš nás opouští neb nemá kolo. My zase snídáme rohlíky a sýr na dlažbě před Coopem. Nejdřív závodíme s časem, abychom stihli vlak z Otrokovic. Pak nám naštěstí dochází, že je lepší se nikam nehnat, dát si pivo, umotat a jet až vlakem následujícím. Tahle strategie se vyplácí dokonce dvojnásobně, protože k nám v Kolíně přistupuje Matouš a jakoby nic vytahuje z batohu 3 Bakaláře.

Přijíždíme do Prahy. Stojíc v uličce, hlavy z okýnka pozorujeme známou a oblíbenou sérii: Libeň, Karlín, chvilka očekávání v tunelu a Praha od Florence po hrad. Je teplej podvečer a je jasný, že ho nemůžeme nechat jen tak vyšumět. Míříme rovnou do Kasáren za pivem, kamarádama a pohodou.

Ponedělní toulky vlakem

Den otvírám lehkou kocovinou a krátkou homeoffice směnou. Hned na to mířim na Hlavák na místo srazu s Matoušem. Prohlížíme si tabuli odjezdů a bereme třeba první rychlík do Domažlic. Tam osobák do Tachova. Po večeři míříme po lesní štěrkový cestě hledat místo na spaní. V tom si všimnu krátkýho zableskuntí u Matoušovy podrážky. Koukám ještě jednou – a fakt! Od podrážky mu lítaj jiskry. A mě taky! Nakopnu nejbližší kámen. Odskakuje daleko do tmy a při každym odrazu o zem za sebou nechá modrou jiskřičku. Nabírám plnou hrst štěrku a mrštím s ním o zem. Hejno světýlek se nám mihne před očima. Je to jako kouzla.

Krušný úterý

Probuzení do šumu lesa.

Tachov - Planá - Stříbro rychlíkem. Stříbro - Cheb pendolinem. Cheb - Karlovy Vary rychlíkem. Z KV motoráčkem nádhernou jednokolejnou tratí na Velký rybník na koupačku v zatopenym lomu. (Je to hned vedle a na koupání mnohem hezčí než přímo Velký rybník.) Pěšky to dotahujem do Hroznětína, odkud nataženou rukou s vytrčeným palcem chytáme odvoz na Pernink. Veze nás mladší rudovláska. Hudbu si pouští z mobilu mezi stehnama. Bydlí na Perninku a vůbec vypadá jak nějaká Krušnohorská víla.

Na Perninku si užívám nostalgii z let, kdy jsem se učil lyžovat a hodiny jsem dokázal zírat, jak vlek otáčí kotvama. Nakupujeme v obchůdku U Patrika a pivo dáváme v Kongu. V mapách máme vyhlídlej Zapomenutý most na trati č.142 jako ultimátní místo na spaní. Procházíme kolem Perninskýho nádraží s viaduktem a noříme se do Krušnohorských lesů. Míjíme dům na samotě. Vedle zaparkovaná Lada Niva a motorka. Na kamenym prahu na zápraží děda ladí starý rádio, aby si poslechl zprávy, zatímco pozoruje pastvinu a les. Sen.

Večeříme přímo na mostě. Napínáme uši a čekáme na projíždějící osobák. Krásně se protáhne pod náma a mizí ve tmě. Popíjíme ale Matoušovi to nějak nechutná. Zdržuje se večerního brka a pak i vína.

Středa – běda

Když se vzbudím, Matouš vedle mě leží úplně zelenej. Celou noc problil a prosral. Celej hoří a vypadá hrozně. Pobalim nás a abychom se nemuseli do nemocnice složitě drkotat vlakama, volám sanitku.

Zatímco Matouš se veze s houkačkou, já se odebírám ku vlaku. Čeká mě parádní horská jednokolejka přes Nejdek do KV. Tam posbírám Matouše v nemocnici. Dostal dvě kapačky, strčili mu prst do zadku, ale pořád vypadá hrozně. Přesun domů.

Asfalty Šumavy

Zbývá poslední den jízdenky na léto. Beru silničku a jedu si užít Šumavský asfaltky. Z Nový Pece přes Stožec, Strážný, Knížecí Pláně, Bučinu, Kvildu, Modravu, Javoří Pilu, Prášily, Železnou Rudu, Špičák, Hamry až do Nýrska. Klostermann by měl radost.
strava.com/activities/1760853986

Teda, rozhodně by neměl radost z toho, že na Modravě a Kvildě začali nějaký zmrdi půjčovat motorový „koloběžky“. Na pramenech nebo v údolí Javořího potoka si tak můžete připomenout Staromák.
// Teda on by Klostermann asi neměl radost ani z těch asfaltek, kterejma je Šumava prošitá a ve kterejch já si tak libuju.

V Nýrsku zvládám ještě poslední výletový pivo s místníma white trash a pak rychle mažu na nádraží. Pryč z týhle díry.