20. 05. 2018 všechny zápisky

Průmyslu sever

Na tohle léto jsem přislíbil atletickému klubu Triatlet Karlovy Vary, že za ně budu běhat v 2. lize. První kolo ligy v Bílině jsem spojil s výletem, který přinesl nečekanou spoustu zážitků.

Závodní sobota

Cesta na hlavák studenou ranní Prahou. Jen dotěrný dodávky a bagr, co mě málem zabil radlicí. Nasedám do vlaku směr Bílina. Radost mi udělaj dvě holky, co jedou do Ústí, aby zpátky jely na kolech a přespaly venku. Je 7:50 a už otvíraj plechovky Plzní.

Z Bílinského nádraží na stadion je to kousek, asi jako z bytu na metro. Rozkoukávám se na stadionu. Pomalu se plní závodníkama a trenérama. Atletika je krásnej sport, tak čistej.

Běžím dva závody. První na řadě je půlka. Klasický hodinový rozcvičení: rozklus, protažení, švihačky, abecedy, rovinky a rovinky v tretrách. Jdeme na to. 12 běžců. Start z čáry.
Připravte se!
Výstřel!
Takticky se řadím na 3. místo. Na čtyřkile se postupně propadám a tuhnu. Na šestikile jsem skleněnej a posledních 50 metrů absolutně v křeči.
2:04.91
Čas OK. To šestý místo ale mohlo být lepší.

Obcházím staďák a fotím. Pak polousínám se sluchátkama na tartanu. Good Ol’ Days! Paráda.

Rocvičení číslo dvě a jdu na start patnáctikila. Z půlky jsem slušně zadřenej, ale to se rozhejbe. Opatrně taktizuju okolo šestýho místa. Pak se ale podcenim, když si v posledním kole nechám utýct čelo. Na cílovce mě pak předběhne nějakej klučina, kterej na rozdíl ode mě ty svoje nohy umí ještě roztočit rychle.
4:19.05
Nic moc.

Přemlouvám majitele vedlejšího koupaliště, aby mě pustil do zatím ještě zavřenýho bazénu. Koupu se jen já a jeho dva synkové. Všímám si zajímavýho kopce kousek za městem. Tam musím vylízt!

Teď je ale čas vzít silničku a prozkoumat okolí. Vydávám se kolem dolu Bílina. Místní mu říkají prostě šachta. První vesnice po cestě je Duchcov. Nádherný starý domy, bohužel vybydlený, rozmlácený. Na některejch jsou ještě patrný německý nápisy.

Na náměstí lížu kopeček zmrzliny a poslouchám asi 8letou holčičku opodál.
“Teto, můj táta je debil!”
Než si to stihnu zapsat, přidává
“…Teto, a můj táta mi nevěří, že jsem babičce řekla, že je kráva!”
O.K.

Pokračuju do další vesnice jménem Lom. V parádním pajzlu ještě s vývěskou restaurantu Jednota si dávám pivko. Chlapi probíraj fotbal, matky opejkaj buřty a děti lítaj okolo. Jeden chlapeček mi chce něco nakreslit do sešitu, kam si zrovna píšu tenhle text. Říká, že umí moc pekně kreslit. Předávám tužku a blog.

Akorát když dopíjím pivo mi sešit vrací. Dostal jsem nejlepší suvenýr z vesnice Lom, který jsem si mohl odvézt:

Šlapu dál. Konečně se přede mnou otevírá výhled na celou šachtu. Páni! Fotky jen těžko zachytí velikost tý prázdnoty, která nahradila krajinu.

Vracím se serpentinovým sjezdem do Bíliny. Na náměstí si sedám do podloubí na večeři. Bavím se s chlapama od protějšího stolu.
“Jde to do prdele. Minimalizujou doly. Ždímaj z dělníků moc práce v nelidskejch podmínkách. Může za to ta posraná ekoteroristická EU. Ta nás stejně jen vyždíme a odkopne.”
Už nenacházím energii, abych se zeptal, jak je možný, že ten nablejskanej Marcedes za 3 mega před náma je jejich.

Přijíždí Jakub. Kluk, kterého jsem našel na couchsurfingu. Náš plán vylézt na Bořeň (To je ten kopec, co jsem si vyhlídl u bazénu.) odkládáme na ráno, neb nakonec musíme dojet do Ústí pro Kubovu mámu. V Ústí vyjíždíme na Větruši, kde asi dvě hodiny diskutujeme o … světě. Hlavně teda já s Kubovou mámou. Dost ezo žena. Ale je to zajímavý. Sdílíme hodně podobnejch pohledů na svět, ale oba jsme si k nim došli naprosto odlišnejma názorovejma cestama. Když se ale dozvídám, že “Například je dokázáno, že když žena dítě nechce, tak ho prostě nemá.” je čas jet zpátky do Bíliny.

Tahám Kubu ještě do místního, lehce moderního pajzlu na pár piv. Parádní povídaní. Jedna myšlenka: Mám jednoho kamaráda, kterej říkal, že je dobrý umět ušetřit peníze. O pár týdnů později, mi můj jiný kamarád říká, že umění není prachy uštřit ale vydělat. Povídám tohle Kubovi. Kuba opáčí: “Umění je prachy nepotřebovat.”

Bolavá neděle

Budík mi v 3:55 drásá uši. Ve spacáku je teplo, ale Bořeň čeká. Přímo od paneláku stoupáme rosou. Je ještě tma a světýlka Bíliny i záře elektrárny jsou níž a níž. Škrábeme se po kramlích na skálu abychom stanuli na vrcholu akorát před východem.

Žlutej puchejř už pomalu vylejzá. Vídíme odsud na všechny strany: Krušný hory, Středhoří, Bílinu (město i důl), Děčínský Sněžník i Radovesickou výsypku.

Radovesická výsypka je takovej menší oblej kopec pár kilometrů před námi. Kuba mi vysvětluje, že to je navežená zemina z dolu. Zaplnili tím celé údolí a zasypali 5 vesnic - divoký sedmdesátky. Je to vlastně ještě mocnější pohled než na důl samotný.

Odcházíme dospat spánkový deficit zpátky do tepla. V půl desátý mě budí telefon. Volá mi Petr, který mě z Terezína přijel vyzvednout, abychom spolu jeli na výlet. Mám dost, nemůžu chodit a nepomáhá ani kafe na náměstí. Místo výletu tak jen přejíždíme právě přes Radovesickou výsypku a skrz Český středohoří míříme do Litoměřic a Terezína.

Petr mě ničí v kopcích. Polykám pot a bolest ve výšlapu do Milešova. V Oparnu pak dáváme Březňáka a Špekový knedlíky. Dokonalost.

Pak už jen sjezd Oparenským údolím (který jakoby z oka vypadlo tomu Únětickýmu) k Labi a po rovince na ostrov v Liťáku. Pivní zahrádka, kde mají dobrý pivo, zpívají andulky a z rádia hraje jazz. Po všech těch fajn radiích a impulsech je to jako poklad. Zbytek odpoledne trávím u Vaverkovic na dvoře v Terezíně. Mají tu klid a pohodu. Pomáhám Petrovi s výrobou přebalovacího pultu. Přavážně ale ležím v trávě pod meruňkou.

Vlak z Bohušovic do Prahy. Domov.

kolo Česko závod Bílina atletika povrchové doly