Když jsem byl ještě škvrně, rodiče udržovali společenství asi pěti rodin se stejně starejma dětma. V týhle dětský legii jsme trávili dovolený po všech koutech Čech. Ať už jsme my děti stavěli hráze v potoce, měli diskotéku, nebo hráli schovku, rodiče do sebe mohli klopit piva a „pálivý pitíčka“. Když jsem se rozhodoval, kde letos přečkám Silvestr, vzpomněl jsem si na jeden z těch koutů – Kytlici.
Pěkný, komfortní a bezpečný místo je prý to hlavní, když si vybíráte kam na tripa. Cairngorms jsou nádherný. Pocit bezpečí nám taky poskytly. Ale jejich nehostinnost má ke komfortu hodně daleko.
Moravský hory ve dvou dnech, kdy první slunce taví poslední sníh.
Letos jsem chtěl hranici do dalšího roku překročit samotou. Vylízt někam daleko na kopec, do zimy a nečasu. Nahoře si dát jointa. Zapálit prskavku. Zkouknout ohňostroje z nadhledu a zachumlat se do závětří. Jenže tahle nuda se mi zase překlopila v příjemně nečekaný dobrodružství.
Nabírám Annu v Rychnově nad Kněžnou. Ghettokárou si krájíme tmu na silnici směr Horní Lipová. Nevím, kam jedeme. Mám jen slíbenou úžasnost v lesích.
Je pátek dopoledne a já čekám na Hlaváku na Ivu, abychom mohli vyrazit vstříc Jižní Moravě. Nakupujeme lahváče, stírací losy a jízdenku na léto. Do Brna s náma chce jet, zdá se, celý Hlavní nádraží. Namačkaní v kupé očekáváme příjezd na Nádr.
Annu jsme potkal poprvý, když jsme s Matoušem lezli do jednoho z vršovických kanálů. Pak jsem ji potkal podruhý o tři roky pozdějc u nás v dílně. Řekla: „Studuju v Edinburghu, stav se.“ Neváhal jsem.
Šumavské kopce byly snad odjakživa mé nejoblíbenější. Neznám žádné jiné hory, kde by panoval takový utlumený klid. Řekli jsme si, že si Šumavu projdeme pešky v jejím nejlepším období - na podzim.