Vlakem pod betonem
Jak nám cikánskej pantáta zařídil noční jízdu nákladnim vlakem.
Potkáváme se v pátek večír klasicky na Hlaváku. Výbava, kterou nabíráme v Bille, je identická. Mexická pomázánka ve střívku a pytlík tukovejch rohlíků. Jáchym jede na vlaky poprvý, takže volim Kolín jako největší jistotu svezení.
Jako černí pasažéři (Kde se vlastně vzalo tohle podezřelý označení?) naskakujeme na rychlík. Přece na tenhle výlet nejedeme proto, abychom platili za vlaky. Jak přejedeme Libeň, libujeme si, že máme vyhráno, ať už nás chytnou nebo ne, protože další stanice je Kolín. Snažíme se prosmýknout průvodčím, ale zrovna probíhá zaučování bažantů, takže to berou z gruntu. Pečlivě si nás hlídaj a sevřou nás z obou stran. Jsme v pasti.
Starší pohodovej průvodčí neakceptuje naší vřelou nabídku, že si vystoupíme na další stanici. Tázajíc se „Máte tohle zapotřebí?“ nás s pozvednutym obočím kasíruje o 44 korun za studentský jízdný a o 40 korun přirážky. „Co vás na těch školách učej, kluci?“
Kolín. Maj tady od minulýho roku nový prostranství před nádražim. Takže teď tady ty vypitý ještěři polehávaj na čistý žulový dlažbě a vajgly vybíraj z košů designovýho mobiliáře.
V OC Futurum pro sichr nabíráme ještě pakl ovesnejch kaší a stýskáme si, že v Česku nejde koupit ganja normálně v obchodě, neb jsme si ji oba zapomněli doma. Nedá se nic dělat. Jdeme na osvědčený pozorovací místo.
Vysokej stožár osvětlení nákladovýho nádraží se tyčí přímo nad cikánskym ghettem. Číháme na vláčky, zatímco pod náma dováděj snědý puberťačky. Pouštěj hiphop z mobilu a občas se počastujou „změklou kundou“. (sic!) Nádraží je převážně mrtvý. Nudu prořízne výkřik hlubokýho hlasu: „Co házíš flašky dolu?!“
Od ghetta kráčí velkej tlustej pantáta. Za sebou 4 další hubenější bouchače a za nima jak v alegorii holky a snad i matky.
„Co-o? My nic neházíme.“
„Poď dolů!“
„Proč? My se tady jen koukáme na vlaky.“
„Mám jít nahoru?!“
Po kratší snaze z výšky vysvětlit, že jsme jen kluci, co koukaj na vlaky, teda lezeme dolu.
„Co házíte dolu?“
„No nic. … My jen koukáme na vlaky. Jsme trochu úchyláci.“
Zablýskne se mu v očích a usměje se.
„Vy jste úchyláci jo? A na co?“
„No na vlaky.“
Přeje nám hezkej večer. Tak jdeme o stožár vedle, šplháme na něj a číháme dál.
Najednou vidíme, že vlak, co předtim vypadal odstaveně, má lokomotivu a igráček mu oťukává brzdy. To je jasný znamení. Je to úplně ten stejnej vlak, co jsme kdysi hopli s Kubou. To znamená pohodlí, skrýš, přístřeší i výhled v jednom. Na papíře má tentokrát Hamburg. Naskakujeme a leháme si pod panely.
Uběhne sotva pár minut a vlak se dává do pohybu. Opouštíme město a vítáme tmu. Hvězdy svítěj. Vítr sviští. Kola kvílej. Siluety krajiny se zvolna posouvaj za nás. Černý pole okolo občas proříznou reflektory auta jedoucího po okresce. A tohle je to, proč to děláme.
Vychutnáváme si jízdu. Lysá nad Labem, Mělník, Litoměřice a cca v jednu v noci zastavujeme ve Velkejch Žernosekách. Někdo nám něčim praští do našeho posledního vagónu, vychčije se a jde pryč. Steleme si karimatky pod betonem. Usínáme.
Ráno prší a tak zústáváme schovaný a spíme dál. Vylejzáme až ve 12.
Lokomotiva je pryč. Jdeme do vesnice na jedno. Chcípli tady všichni psi. U vietnamce investujeme do pytlíku pistácií a zabíjíme celý odpoledne jejich louskánim na nádraží. V 6 večer se konečně odhodláváme zeptat se výpravčí, kdy má odjet náš vlak do Hamburgu.
„Jó, tenhle, ten je tady odstavenej. Ten tak za tejden. …Ale zkuste dolní Litoměřice, tam to staví častějc. …Já jsem vám to ale neřekla!“
OK. Zvedáme paleček u silnice a necháváme se svézt do Liťáku. Na tip Petra míříme na pivo rovnou do Zanzibaru. Hned je mi jasný, proč nám tohle místo Petr doporučil. Na baru maj od dlouhejch papírků po bongy. Záchody jsou celý vylepený farming liberation nálepkama. Maj tu i „zahrádku“. To je prostě místnost, která má celou jednu stěnu z elektrickejch rolet. Je zima, takže jsou stažený, ale jsme přece na zahrádce, takže se hulí dál.
Přisedáme si k nějakýmu Vojtovi, co zrovna kupuje skéro za 1500 od vedlejšího stolu. Balíme teda brčko a necháváme si stručně vylíčit Vojtův život. Vypráví o Richardu pod městem. O jeho zkaženym mládí, který celý prohulil. I o tom, jak na něj ukrajinec vytáhl bouchačku, nebo jak on vytáhl nůž na někoho, na koho neměl a pak nemohl skoro rok chodit do Zanzibaru, protože po něm šli.
Vojta bere tágo domů do Terezína a střídá ho Petr, kterej přijel na kole z tamtéž. U dalších piv polemizujeme, že by určitě stálo za to navštívit všechny pajzly v Česku jménem Zanzibar. (Ne fakt, přemejšlej o tom chvíli.)
Loučíme se s Petrem a pokračujeme ku Dolnímu nádraží. Sedáme si na prkna ve tmě a klimbáme. Kolem jedný ráno už nám je zima a všechny vlaky stejně jenom prosvištěj. Jdeme na ostrov spát do vyhlídnutýho altánu.
Neděle je ještě línější. Už ani nezkoušíme vlaky. Pešky šlapeme do Terezína na oběd v Atypiku. Přidává se i Petr se svojí Antonií. To je nejpěknější mimino, co jsem kdy viděl. Nebo spíš jediný mimino, který není ošklivý. Je hubená, takže vypadá jako malej člověk a ne jako baculatej buřt. Boží.
Bohušovice. Rychlík do Prahy. Domov.