Hledání hnízda v Krušnohorách

Tři chajdy

Za soumraku opouštíme Prahu. D10 hučí pod koly Berlinga, který je nacpaný dvěma fixkama až po strop. Nocležíme někde na planině mezi Flájema a Moldavou. Teplý večer. Intenzivní měsíc. Nehybný vzduch. Širé planiny. Rozbořená ruina u silnice. Nohy svrbí od kopřiv, jak jsem na tu ruinu lezl.

V devět ráno máme první. První prohlídku. Už téměř rok hledáme hnízdo. Barák, chatku, chajdu, maringotku, kam bychom se vraceli. Pro samotu i jeden pro druhého. Domov. Krušný hory jsou náš favorit. Prázdný lidí, plný historie. První prohlídka z dnešních tří je v Českém Jiřetíně. Áčko na rozhraní louky a lesa. Sevřený mezi další dvě chatky. Chudák baráček je napůl zborcenej, protože majitelům před dvaceti lety ujel svah, když kopali základy na terasu. Pozemek, tak akorát na jedno ohniště za barákem. K mání za cirka 1.6 MKč. Necháme si to projít hlavou.

Po váhání odstavujeme auto na český straně Jiřetína a pokračujeme na kolech. Tyhle končiny vidím po několikátý, ale baví mě víc a víc. Pomalu ukrajujeme cestu na Horní Krupku, kde nás čekají další dvě prohlídky. Krušný hory jsou naštěstí ty nejlepší hory, pro jízdu na fixce. Jak je člověk jednou nahoře, jede skoro po rovině.

V Krupce nejdřív míříme na Komáří vížku. Chyba. Kam se dá dojet autem, natož lanovkou, je vždycky příliš ještěrů. Otáčíme to a vyčkáváme na vyhlídce v Horní Krupce. Jednu chatku máme vedle sebe, druhou za zády. Hodnotíme místo. Je to tu pěkný, to jó! Ale moc to tady smrdí člověčinou. Výhled je široký, ale vévodí mu uhelná pánev. Místo je na kraji vesnice, ale stejně mezi domy. Obě chatky jsou na strhnutí. Necháme si to projít hlavou.

Odebíráme se zpátky na náhorní planiny a uleháme do trávy kousek od Adolfova. Hamaku od teď považuju za základní položku výletový výbavy. Zvedá komfort výletu minimálně tak moc, jako třeba vařič!

Snový den

Ráno dopotáhnu ty poslední dva šluky brka, co mi zbyly z včera a můžeme šlapat dál. Prosti jakéhokoli plánovaní na dobu delší než pár hodin si vybíráme Děčínský Sněžník jako následující cíl. Krajina je už tady docela jiná. Oproti západním Kruškám jedeme spíš skrz zemědělskou krajinu, která se náhodou ocitla výš než okolí.

Na Sněžník tahám fixu z brašnama vší silou. Jak páčím řidítkama, ruce mě bolí víc než nohy. Vořežu pár nebohejch německejch silničárů. Na vrcholu pívo a co dál? Zase musíme plánovat. Ach jo. Dobře teda, sjedeme do Dečína a vlakem se teleportujeme na Výsluní. Nebohý německý silničáři, pro změnu ořežou mě, protože bez brzd musim kolo z kopce potupně vést.

Když jsme z nejprudšího venku, nabíráme kurz na nějakou cyklo asfaltku v lese, která velice pozvolně krájí vrstevnice až do Děčína. Cestou míjíme dům našich snů. Jako bychom ho stavěli my. Před nim zaparkovaná obytná dodávka, na nosiči silniční tandem a celý to hlídá border kolie. Netrvá dlouho a dochází nám, že ani jedna ze včerejších chatek není pro nás. Musíme hledat dál.

V Děčíně se jako fata morgána zjevuje café Prostoru_. Tenhle obraz Dejvic je ale skutečný. Hostí nás dobrou kávou a obědem, ač je stále zavřeno. Jako bych se zase ocitl v kampusu mezi přednáškami. Jako sen.

Vlakem s dvěma přestupy se, hanebně, ale za to spokojeně, necháváme vyvézt zpátky nahoru. Nahoru na Výsluní. Konkrétně teda na zastávku Rusová. Tu jsem měl vyhlídnutou už dlouho a dokonale splnila moje očekávání. Seskakujeme do štěrku a býlí, vlak nás opouští a my jsme dokonale nikde. Slunce nás neúprosně žene dál. Výsluní, Křimov, Hora Sv. Šebestiána. Hory, lesy, bordely a Vietnamci. Křižujeme bývalou železniční trať, která kdysi dávno přispěla k rozchodu s Alžbětou.

Přes štěrkové cesty dojíždíme na Nový Dům. Koupu se v černé vodě Starého Rybníka. A pak usychám ve žlutém světle večerního slunce. Léto AF.

Dotahujeme to až do Zákoutí. Kde musíme slézt z kola a jen koukat a nasávat. Tohle. Tohle je ono. Tady něco musíme sehnat. V hospodě na kopci dáváme kulajdu a cibulačku k tomu a uleháme do trávy opodál. Je to tady všechno. Výhled do lesa i do krajiny. Lidé, ale jen trošku. Kultivované a krásné. Taky nám jeden místní říká, že čekal třináct let, než tady něco sehnal. Důležitý je, že víme, že to, co chceme, existuje.

Budí mě kapky ťukající mi na víčka. Prší. Anna velí rychlý přesun do lesa. Pod ochranou hustých smrků na suchém jehličí usínáme po druhé. Než usnu pozoruju blesky v dálce. Podle radaru někde u Plzně. (Ty vogo!)

Estetika Němectví

Neděle už je zadarmo. Bereme to přes Kalek, kde prý by mohlo být něco na prodej. Necháváme ve schránce na radnici papírek, že prý jsme mladý pár a že sháníme dům nebo parcelu v tomhle kraji. Třeba budeme mít štěstí. Kdo ví? My doufáme.

Z Kalku se přehoupneme do Německa. Ta tam je ta sudetská tajemná atmosféra. Jen uhlazený, uklizený nudný a ošklivý němectví všude, kam se podíváš. Je to až trochu depka. Naštěstí je následujících patnáct kilometrů po silnici tak akorát nakloněný, že se jen nahoře vycvaknu a plachtím až … dolu, do Olbernhau. Neni pak už nic jednoduššího, než to dotočit zpátky do Jiřetína ke káře.

Nenašli jsme, co hledáme, ale víme, že najít je možné.