Na přes rok na Luž

Kytlice je menší vesnice přímo uprostřed Lužickejch hor, proslulá předevšim tim, že tam má chalupu větší část herecký smetánky. Pro mě je proslulá hlavně tim, že tam je jedna chalupa. Měla, dvě podlaží a půdu a schody byly vrzavý, dřevěný, pokrytý zátěžovym kobercem, takže když jsme po nich při schovce lítali, nárazy tolik nebolely, za to jsme měli lehký spáleniny.

Abych to uvedl na pravou míru: Na Silvestra jsem přímo do Kytlice nezavítal. Můj plán byl navázat na minulej rok, vylízt poslední prosinec na Luž a první leden sestoupit zpátky.

Poslední prosinec

Budim se včas. Do našeho Strahovskýho bytu vniká žlutý, ostrý a těžce povzbuzující světlo. Slunce má teď těch několik chvil od zrození mezi Pankráckejma věžákama do zmizení za tou šedou dekou mraků, kde stráví zbytek dne. Budí mě to do čerstvosti, navzdory tomu že jsem pozdě do noci sosal poslední nezhlédnutý a nepřečtený videa a články o New Aesthetic. Dlouhodobá snaha jednoho kluka vzbudit diskuzi a vůbec najít výrazivo pro procesy a koncepty toho, jak digitální svět (kterej pomáhám tvořit) vplývá do světa reálnýho.

Hlavu z toho mám pořád plnou, ale s každou věcí, co dám do batohu, se kus vyprázdní a když dobíhám autobus, jediný co ji okupuje je Delta od C2C a následný tracky z shufflu. Tuhle prázdnotu ale nikdy nevydržim moc dlouho. Moje hlava je příliš neposedná. Beru s sebou knihu Feral od George Monbiot.

Na Hlaváku zadržuju dech, pluju Billou plnou duchů a kupuju nezbytnosti. (tukový rohlíky, mexická pomazánka, fernet) Hudba tentokrát plní funkci hermetický hradby mezi mnou a okolim. Koukám skrz ni očima jako do akvária. Jsem si podezřele jistej, že jsem ten vně akvária. Ne ten uvnitř. Jak zrovna říká pán, co sedí vedle mě, když tyhle řádky píšu (ještě na něj přijde řeč):
„Neboj, za chvíli nám jede vlak.“

V rychlíku 602 do Děčína čtu. Monbiot píše o (nazval bych to) dynamickym přístupu k environmentalismu. Jak se mi za oknem sune Česká krajina, přemítám, že ty lesy, kam rádi chodíme, nejsou žádná příroda ale spíš plantáže na (smrkový) dřevo. A že ty lučiny, mýtiny, enklávy a pastviny, kde rádi posedáváme, nejsou ani tak přehlídkou druhů lučních květů, jako spíš jídelnou pro dobytek případně kolektorem dotací.

Z Děčína se šineme osobákem po kroutící se koleji skrz Středohoří a Lužický hory. Sotva míjíme pár vesnic a usedlostí. Dopadám snožmo do štěrku na ŽST Jedlová. Stanice uprostřed lesů a kopců, kde nic jinýho neni – kromě nádražky. Tahle směs civilizace, historie, přírody a (ne)času přitahuje spousty lidí. Je tady plno.

Lokál

Po odpálení brka zasedám v hospodě do čela největšího stolu, kterej je zrovna na chviličku opuštěn. S výhledem do lokálu objednávám turka a Svijany. Netrvá dlouho a přisedávaj první lidé. Zatim si čtu knihu a upadám do zasnění o samotě na moři. Vytrhává mě z něj pán přísedící si přímo po mojí pravici. Jeden s fírů místní trati. Dává se do konverzace se zbytkem našeho stolu. Šlo by to nazvat „čekáme na vlak, máme pivo, známe se z vesnice“. Moje, díky brku rozjetá, hlava už nevydrží prachsprostě lelkovat a tak začínám psát tenhle zápisek. Tady je několik postřehů od našeho stolu.

Kapitalismus

Fíra je včelař a konstatuje, že po letech musel dát na radu jednoho kamaráda američana, že je lepší prodávat včelstva místo medu.
„Je to prostě větší kšeft!“
Dodává ale, že to není duhový.
„To pak je ale stejně hrozný, protože to prodáš těm – no těm – co jim to pochcípá – no protože se nestaraj.
…
Ale já už to nedělám. Dvakrát prodám a pak už ne!“

Ekologie

Opět fíra, smířeně konstatuje:
„Oni nám to stejně zakážou. Jíst maso. Protože je to neekologický.“
Jinej přísedící:
„Maso je nezdravý, maso je stejně nezdravý.“
Fíra napůl nostalgicky a napůl lišácky:
„Ti si nepamatuješ snad? Jak tehdá Olda mezi Kytlicí a Jedlovou porazil tu zvěřinu? Jsme to tady porcovali v magacinu. To bylo masa!“

Turismus

Muž v červený fleesový mikině povídá hospodskýmu:
„Musíme to tady nějak veřejně pohanit! Je tady moc lidí. Víš, tak abychom se tady sešli, v klidu dali jídlo a pivo. Aby se tady dalo hnout!“
Hospodskej spokojeně a strhaně:
„Včera no… 70 hlavních jídel, 220 polívek, 5 litrů kořalky…“
Červená fleeska:
„A co na to Pohlreich?“

Jak dopisuju předchozí odstavec objednávám poslední malý pivo a minimálně v hlavě už odcházim do lesa.

Ale holky

Jejda! Akorát jsem zaplatil a do lokálu vrazily dvě mladý holky v pohorkách. Červený tváře, zařící oči, široký úsměvy a hledaj místo, kam se usadit. Vedle mě by se určitě vešly a taky vejdou. Dřív než stihnu vycucnout poslední lok, už mě přemlouvaj, ať si dám ještě jedno. Přece zrovna došly do cíle „ŽST Jedlová!“

Jejich dobrá nálada je nakažlivá a za pár chvil se bavíme jako starší kamarádi.
„Kdybych měla točit porno, tak jedině s Aragornem.“
Balim žížalu a jsme veselý.

Do osmý hodiny večerní se musej ubytovat v Jiřetíně v klášteře. Zas taková zacházka to neni, tak šlapu s nima. Jiřetín ode mě dostává (aspoň za tmy a pod vlivem THC) známku zatim nejmalebnější český vesnice. Chalupy jako malovaný a taky úplně jiný, než znám ze zbytku Čech. Něco mezi Krkonošema a Beskydama.

Holky jsou ubytovaný a fakt že maj klášterní pokoj. Dohlíží na něj Ježíš z kříže na zdi. Kdyby to s nima zašlo moc daleko, před lidma to možná ututlám, ale před Pánem Bohem rozhodně ne.

Dalšim společnym krokem je hospoda na návsi. Pivo. Brko. Konverzace plynule teče dál a holky lákaj:
„Kdy naposledy jsi měl šanci vloupat se za holkama do kláštera?“
Musel je nastrčit čert a svádí mě k hříchu přímo před očima Božíma. Bouchnu do stolu. Vstanu. A oznamuju, že nemůžu opustit svůj původní plán. Čas vyrazit na Luž.

Zpátky do lesa

Nořim se do tmy a ticha nočního lesa. Těch nemálo brk a piv se v tom tichu připomíná a prožívám několik psychedelickejch zážitků. Ozvěna mýho dupání se mi o hradbu stromů rozloží na tisíce diskrétních kousků, a každej dorazí s trošku jinym zpožděnim. Splývám s lesem v jeden objekt. No a pár dalších podobnejch. Na úpatí Luže je mi jasný, že horší cíl jsem si vybrat nemohl. Míří tam se mnou zástupy Němců, Čechů, psů, dětí, opilců a pyrotechniků. Tvrdohlavost, kterou jsem musel použít v Jiřetíně mi nedovoluje to otočit. Stavim stan ve sněhu přímo na vrcholu a s fernetem čekám na další rok.

Kolem půlnoci mi stan málem shoří, když se nějakej degen rozhodne, že je dobrej nápad mi zkusit odpálit kotvící kolík petardou. Chápu, mě by taky zajímalo, jestli to ta petarda zvládne, ale tvl, nebudu to zkoušet na cizim stanu. Výsledkem pokusu je přepálený kotvící lanko a nasranej Honza. Pár minut po půlnoci naštěstí všem vyhoří jejich zábava a odebíraj se do nížin. Zůstávám sám s větrem a fernetem.

První leden

První ráno 2020 odsouvám až někam k poledni. Když konečně vystrčim hlavu ze stanu, všude jsou cáry rachejtlí a flašky chlastu. Další zhmotnění demence. Z nížin se sem už škrábou první vymítači kocoviny. Čas zmizet.

Kráčim skrz lesy dubový, březový i smrkový a pro změnu si užívám střízlivosti. Znova se vpíjim do zvuku lesa, ač tentokrát s nim nesplývám do jednoho objektu. Náhodou narážim na podivný žlutý jezírko mezi stromama. „sirný pramen“ hlásá informační cedule. Prý to nemá se sírou nic společnýho, jen v něm žije obrovská kolonie bakterií, který ho rozehrávaj barvama.

Pomalu dobloumám zase zpátky na ŽST Jedlová. Tam zase trávim celý odpoledne a zase jsem zaseklej v čase a prostoru. Letos poprvý.

PS: Vedle nádraží na vedlejší koleji celou dobu stojí krásná, stará ale nablejskaná lokomotiva. Pak se jeden chlápek z hospody zvedne a jde ji nastartovat. Jak tam sedí v kabině a připravuje se na odjezd, nedá mi to a musim ze zajímat. Ten týpek si prostě koupil lokomotivu, celou jí opravil a teď s ní jezdí po republice. Silvestr strávil tady na Jedlový a teď zrovna odjíždí na Kladno. Sen!