Jedny z prvních teplých dnů letošního roku. Bereme silničky a jedeme na závod do vrchu v Knovízi.
Annu jsme potkal poprvý, když jsme s Matoušem lezli do jednoho z vršovických kanálů. Pak jsem ji potkal podruhý o tři roky pozdějc u nás v dílně. Řekla: „Studuju v Edinburghu, stav se.“ Neváhal jsem.
S kamarádkou Agátou jsme se rozhodli prolomit zimní čekání na letní výlety a koupili jsme jízdenky do Pardubic.
Starý mámino kolo ve sklepě mě dráždilo už dýl. Zkusil jsem z trekový hrůzy udělat ocelovýho surovce, co se nebojí asfaltu ani pěšiny.
Vždycky jsem zastával tábor, který tvrdil že Krkonoše jsou celkem OK, ale vlastně jen samý hluboký rokle a nuda. Naproti tomu Šumava umí nabídnout tu správnou magickou atmosféru. Tenhle únorový víkend mi ukázal Krkonoše, jak jsem je neznal a jak jsem si je zamiloval.
Rychlá vzpomínka na lednový výlet, když nás Petr přijel provětrat do Prahy.
Zase jsme se jednou potkali s Kubou a Michalem, abychom vymysleli další epickou trasu, kterou během několika dní zdoláme na koloběžkách. Koukli jsme na naši loňskou expedici z Košic do Prahy a bylo jasno: navážeme a budeme pokračovat v cestě kolem světa. Koupili jsme si lístek na vlak z Košic do Prahy, udělali na mapě kružnici o poloměru 800 km a bylo jasno. Pojedeme z Bukurešti.
Druhý pokus uspořádat závod ve městě na kolech, kde se opravdu závodí ale vyhrát může kdokoli. To se skutečně vydařilo.